15 C 167/2021-14 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 510 Kč, představující nedoplatek složené pohledávky na vrácení úvěru v částce vyjádřené z žalované jistiny poměrem 56,497 % a souhrnného poplatku v částce vyjádřené z žalované jistiny v poměru 43,503 %, to vše ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastnicemi dne [datum]. Podle této smlouvy měl být žalované poskytnut úvěr 11 tis. Kč, který se žalovaná měla zavázat splácet a zaplatit souhrnný poplatek 8 470 Kč po 325 Kč týdně, nejpozději od sedmého dne po podpisu smlouvy. Při porušení povinnost řádně úvěr splácet se podle smluvních podmínek stal zbylý dluh včetně příslušenství splatný v termínu následující splátky. Žalovaná zaplatila žalobkyni pouze 6 960 Kč, které žalobkyně započítala ve výše uvedeném poměru na jistinu a na souhrnný poplatek. Žalobkyně právně hodnotila splatnost pohledávek dne 8. července 2019 podle sjednaného splácení a počátek prodlení ke dni 9. července 2019. S ohledem na to se stejnou žalobou žalobkyně domáhala od této doby zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z žalované částky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 10. ledna tr. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděné smlouvy. Jejím podpisem žalovaná stvrdila převzetí peněz v částce 11 tis. Kč a zavázala se je vrátit úvěrující a zaplatit jí dále uváděnou částku představující úrok a poplatky, to vše ve splátkách po 324,50 Kč v uvedených lhůtách. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok přesahující 211 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, totiž, že jde o odměnu obchodního zástupce za hotovostní výběr splátek v místě v bydliště žalované, náklady na jízdy s tím spojené, na administrativní zpracování úvěru, zavedení do systému účtování, na tisk a zhotovení dokumentů smlouvy atd., odkazují jen obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele. To pak jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Všechny platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek, které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť úvěrující zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek stanoven vždy ve výši závislé na poskytované částce. Navíc nebylo žalobkyní nijak zohledněno, že žalovaná měla přestat řádně splácet již od patnácté splátky, tj. dříve než v polovině sjednaného období pro splácení. Služba jí tedy nebyla poskytována v plném rozsahu a přesto bylo žádáno její plné zaplacení. I v tomto případě proto jde bezpochyby jen o úrokové zatížení poskytovaných peněz. Soud tedy posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedenému„ souhrnnému poplatku“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v květnu 2018 byla 8 % (databáze časových řad ARAD je dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8 % ročně. To znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované úvěr 11 tis. Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 8 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 11 564 Kč. Soud proto vyhodnotil veškeré platby žalované jako splátky poskytnutého úvěru. Pokud tedy žalovaná úvěrující zaplatila 6 960 Kč (jak žalobkyně tvrdila), zbývá k vrácení úvěru částka 4 604 Kč. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 4 604 Kč. Byť žalobkyně uváděla jiný poměr započítávání plateb na jednotlivé pohledávky podle smluvních podmínek, zjistil soud z této písemnosti, že na jistinu mělo být placeno z každé splátky 74,074 % a na úrok 25,926 %. Podle tohoto poměru tedy částka 4 604 Kč představuje nevrácený úvěr ve výši 3 410 Kč a úrok ve výši 1 194 Kč. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určených částek úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Prodlení žalované s placením této částky nastalo dne 9. července 2019, od nějž je toto příslušenství žalováno. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná výrokem II. zamítnuta. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Protože převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic.