15 C 193/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 5 903,18 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I., uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. února 2021. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný byl v době od 14.října 2017 do 19. února 2019 účastníkem telefonní stanice [číslo] na základě [název požadavku/smlouvy] [anonymizováno 5 slov]. Na základě požadavku byla žalovanému k poskytnutí služeb [název služeb] [anonymizována tři slova] dodána zařízení [set-top-box] a [modem, typ] [anonymizováno]. Tato zařízení jsou žalobcem poskytována na splátky po 24 měsíčních splátkách uvedených ve fakturách žalobce. K zaplacení poskytnutých služeb elektronických komunikací, byly žalovanému vystaveny následující faktury: Faktura [číslo] za zúčtovací období od 1. do 30. listopadu 2017 se splatností 28. prosince 2017 na měsíční platbu za modem 166,63 Kč a za STB 83,29 Kč, celkem tedy 249,92 Kč; Faktura [číslo] za zúčtovací období od 1. do 31. prosince 2017 se splatností 30. ledna 2018 na [název služby] [anonymizováno] 155,00 Kč, za modem 166,63 Kč a za STB 83,29 Kč, celkem tedy 404,92 Kč; Faktury s měsíčními splátkami, a to: Faktura [číslo] se splatností 27. února 2018 # 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 28. března 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 27. dubna 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 30. května 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 28. června 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 27. července 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 24. srpna 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 24. září 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. října 2018 # 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. listopadu 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 27. prosince 2018 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. ledna 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 25. února 2019 - 249,94 Kč; Faktura [číslo] se splatností 25. března 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. dubna 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. května 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 24. června 2019 # 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. července 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. srpna 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. září 2019 - 249,92 Kč; Faktura [číslo] se splatností 23. října 2019 - 249,92 Kč. Podle žalobkyně dlužná částka za tyto faktury s měsíčními splátkami činila 1.311,75 Kč. Pravidelné platby za STB a modem uvedené v těchto fakturách ve výši 249,92 Kč měsíčně ani další platby za služby elektronických komunikací žalovaný neuhradil. Vzhledem k tomu, že žalovaný podle žalobkyně nezaplatil za poskytnuté služby realizované v období od 1. listopadu 2017 do 30. září 2019, byla mu dne 8. ledna 2019 zaslána upomínka k úhradě všech dlužných částek, tedy jak za služby elektronických komunikací, tak za Internet, [název služby]. Celková dlužná částka požadovaná žalobcem činila 5.903,18 Kč. Již ze žaloby samotné bylo zřejmé, že skutková tvrzení v ní uvedená byla na samé hranici srozumitelnosti a rozporuplnosti. Na jedné straně bylo tvrzeno, že dlužná částka za faktury s měsíčními splátkami dosáhla výše 1 311,75 Kč, ačkoli jejich součet (tzn. všech hodnot 249,92 Kč, ať již označených pomlčkou, jež také mohla být záporným matematickým znaménkem, tak znakem #) činil 5 248,32 Kč. Žalobkyně sice jistě mohla z tohoto součtu žalovat jen 1 311,75 Kč (pak by ovšem byla žaloba neurčitá pro nedostatek specifikace žalované pohledávky). V součtu se sumou zbylých fakturovaných částek jde ovšem o částku 5 903,16 Kč, která téměř odpovídá žalované jistině 5 906,18 Kč. A protože se žalobkyně o jiných pohledávkách proti žalované nezmínila, vyhodnotil soud tuto skutečnost tak, že předmětem řízení byla všechny uvedené peněžité pohledávky, byť jejich součet byl o dva haléře nižší, než žalovaná jistina, což mohlo být způsobenou jen matematickou chybou v součtu. Z chaoticky strukturovaných tvrzení se pak podávalo, že žalované částky byly po žalované požadovány v důsledku objednávky žalované na poskytování služeb Internet a [název služby] [anonymizováno], resp. poskytnutí technických zařízení, jež byla k oběma službám nezbytná. Struktura žalovaných pohledávek tedy byla zřejmě tvořena jednak měsíčními splátkami na zařízení označená jako [set-top-box] a [modem, typ] [anonymizováno] po 249,92 Kč a jednak platbou 155 Kč za [název služby] [anonymizováno] v době od 1. do 31. prosince 2017. Slovo zřejmě je užito proto, že u faktur se splatností od 27. února 2018 nebylo specifikováno, zda jde skutečně o platby za zmíněná zařízení. S ohledem na nedostatek jakékoli specifikace těchto plateb a shody jejich výše právě se splátkami zařízení v měsících listopad a prosince 2017 se ale zřejmě jednalo právě o splátky zařízení. Protože se žalobkyně na závěr obecně zmínila o tom, že žalovaná mněla výše uvedené služby u žalobkyně objednat, týkala se objednávka zřejmě i služby [název služby] [anonymizováno], o níž se jinak žalobkyně blíže nezmiňovala. Když se takto soud překlenul před vytnuté nedostatky žalobních tvrzení, dospěl k závěru, že byť byla žaloba v tomto rozsahu projednatelná (tedy všechny žalované pohledávky byly určeny dostatečně určitě tak, aby bylo možné je odlišit o případných jiných pohledávek stejných účastnic), nebylo možné jí pro nedostatek skutkových tvrzení vyhovět. Z žalobních tvrzení se podávalo, že zpoplatněné činnosti žalobkyně měly být poskytnuté žalované podle objednávky. Jednalo se tedy zjevně o závazkový vztah založený smlouvou. Protože žalobkyně blíže nespecifikovala obsah služeb [název služby] [anonymizováno], mohlo jít o dílo ve smyslu § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), a ohledně splátek o koupi ve smyslu § 2079 a násl. OZ. Pro každý takový případ ovšem žalobní tvrzení musí obsahovat skutečnost umožňující určení ceny díla, či věci. Tzn., že žalobce uvede buď to, že cena byla ve smlouvě určitým způsobem sjednána, anebo, pokud k takovému ujednání nedošlo, že jde o cenu za totéž či srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek (§ 2586 odst. 2 OZ), resp. o kupní cenu ujednanou alespoň způsobem jejího určení (§ 2080 OZ). V úvahu by také připadalo tvrzení o zákonem typově neupraveném závazku (§ 1746 odst. 2 OZ), smlouvě o smlouvě budoucí (§ 1785 a násl. OZ), či o neúplné smlouvě (§ 1749 a násl. OZ). Nic takového se však z žalobních tvrzení nepodávalo. Soud tedy nemohl posoudit, zda měla být žalovaná povinna platit žalované částka jako sjednané či obvyklé ceny díla či věci. Neuvedení těchto podstatných náležitostí jednotlivých smluv proto neumožnilo soudu podřadit uplatněná skutková tvrzení pod právní normu, z níž by žalované povinnosti vyplývaly. I kdyby však žalobkyně tvrzení o způsobu určení cen uvedla, neuváděla, jak dospěla k právnímu hodnocení o splatnosti jednotlivých pohledávek. Byť se totiž zmiňovala o splatnosti (zřejmě) vlastních účetních dokladů, nemá tato účetní splatnost vliv na splatnost hodnocenou v občanskoprávních vztazích ve smyslu § 1958 OZ. Obecně totiž platí, že lhůta pro placení je určena buď právním předpisem, nebo ujednáním, anebo výzvou věřitele k plnění, a to podle uvedeného pořadí, není-li to vyhrazeno třetí osobě. Pokud by soud podřadil tvrzené skutečnosti pod výše uvedené smluvní typy, pak by bylo nutné vycházet jen z ujednané lhůty, nebo výzvy k placení. Byť totiž zákon v § 2079 odst. 2 OZ předpokládá zaplacení kupní ceny současně s předáním kupované věci, zmínila se zde žalobkyně o poskytnutí zařízení za 24 splátek. Nevysvětlila však již, zda do kdy měly být splátky placeny. Mělo se tak zřejmě stát po předání zařízení, protože obecná zmínka o jeho dodání byla v žalobě uvedena. Souvislost splátek s předáním zařízení tedy můžeme vyloučit. Žalobkyně se tak o sjednání lhůty k placení nezmínila. Zbývá tedy jednostranné určení lhůty věřitelem. Za výzvu k placení je jistě možné považovat doručení účetního dokladu s uvedením splatnosti, tedy lhůty k zaplacení, stane-li se tak před touto splatností. Nic o doručení se ovšem z žaloby nedozvíme. V takovém případě ovšem nelze právně hodnotit, že právo žalobkyně k placení (bylo-li by dovozeno) dospělo do nároku a stalo se tak dospělým k uplatnění před soudem. Ze všech těchto důvodů soud žalobu na zaplacení žalované jistiny pro neunesení břemene tvrzení, které žalobkyni tížilo podle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) jako nedůvodnou výrokem I. zamítl. Nebylo-li zjištěno prodlení žalované s placením peněžitého dluhu, nelze ani dovodit její povinnost k placení úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ, či nákladů spojených s uplatněním pohledávky jako její příslušenství podle § 513 OZ. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože v řízení zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.