15 C 33/2022-23 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. listopadu 2021 na zaplacení částky 47 470 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácených půjček v částkách 426,68 Kč a 28 100,96 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a souhrnného poplatku v částkách 283,32 Kč a 18 659,04 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevrácené půjčky 426,68 Kč a poplatku 283,32 Kč za období od 11. června 2006 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 843,92 Kč a z nevrácené půjčky 28 100,96 Kč a poplatku 18 659,04 Kč za období od 28. června 2006 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala také do 18. prosince 2020 v částce 55 381,12 Kč. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky 426,68 Kč a poplatku 283,32 Kč dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému 16 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit věřitelce dále souhrnný poplatek ve výši 10 624 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 512 Kč do 3. června 2006. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky 28 100,96 Kč a poplatku 18 659,04 Kč dovozovala žalobkyně z další smlouvy o půjčce, a to [číslo] uzavřené dne [datum] mezi věřitelkou a žalovaným. Na základě této smlouvy měla poskytnout věřitelka žalovanému 30 000 Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit věřitelce dále souhrnný poplatek 19 920 Kč. To vše měl žalovaný splácet ve 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 960 Kč do 1. května 2007. Žalovaný však věřitelce dosud nezaplatil žalované částky jistin a poplatků. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácených půjček. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 10. října tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy [číslo] s uváděným obsahem s žalovaným. Smlouva byla ovšem datována u podpisu smluvních stran dnem [datum], zatímco žalobkyně tvrdila, že byla uzavřena až dne [datum] Uzavření smlouvy je právní hodnocení zpravidla kontraktačního jednání a vyjadřuje okamžik, k němuž je smlouva (závazek) pro jeho účastníky závazná (ý). Je tedy jistě možné, že smlouva, byť sjednána [datum], byla nakonec uzavřena teprve [datum], například při splnění nějaké odkládací podmínky. Nic takového ovšem žalobkyně netvrdila, a protože v daném případě jde o tzv. reálný kontrakt, vznikající a završený předáním peněz, jde zřejmě o chybu v psaní při sepisu žalobního návrhu. Z písemnosti zachycující obsah této smlouvy soud dále zjistil, že jejím podpisem žalovaný současně stvrdil převzetí peněz v částce 30 000 Kč a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděné poplatky v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 4. Soud ovšem nezjistil, že by došlo k ujednání a předání peněz ohledně další půjčky 16 000 Kč dne [datum]. K prokázání tohoto tvrzení totiž žalobkyně sice označila samotnou smlouvu, neuvedla však, zda byla zachycena také písemně a příslušnou písemnost v tomto směru ani nepředložila. Protože se žalobkyně neúčastnila nařízeného jednání, nemohl jí soud ani vyzvat k doplnění skutkových tvrzení v tomto směru (forma smlouvy) a ke splnění důkazní povinnosti ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 ve spojení s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Již z tohoto důvodu bylo nutné žalobu na placení pohledávek z této (v časovém pořadí první) smlouvy výrokem II. zamítnout pro neunesení důkazního břemene. 5. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatků) sjednaných ve smlouvě ze dne [datum] nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou, s výjimkou poplatku za pojištění, odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 98,54 % u smlouvy ze dne [datum]. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže uvedeno. 6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatků za administrování půjčky a za inkaso splátek jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. 7. Soud tedy posoudil ujednání věřitelky a žalovaného ze dne [datum] jako platně uzavřenou smlouvu o půjčce, jejíž režim s ohledem na čas předání půjčky podléhá podle § 3028 OZ právní úpravě obsažené v § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ64“). Tato smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částky odpovídající shora uvedenému souhrnnému poplatku, které představuje skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 41a odst.1 OZ. Ta byla přitom sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v dubnu 2006 byla 14 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního úkonu, je neplatnou jen tato část (§ 41 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či půjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy, tedy ve výši 14 % ročně. To znamená, že pokud věřitelka poskytla žalované půjčku 30 000 Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 14 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 32 513 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně zaplatil 3 160 Kč, zbývá k vrácení půjčka částka 29 353 Kč, z níž se žalobkyně domáhala zaplacení 28 100,96 Kč. 8. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost k placení částky 28 100,96 Kč jako nevrácené zápůjčky. 9. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 28 100,96 Kč, počítaného od 28. června 2006, jehož výše do 18. prosince 2020 činí 32 800,47 Kč, a poté, až do zaplacení v poměrné výši. 10. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a