15 C 356/2021-72 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. srpna 2021, doplněnou při jednání u zdejšího soudu dne 7. prosince 2022, na zaplacení částky 15 950 Kč jakožto nedoplatku pohledávky složené jednak z nevrácené půjčky 9 725,61 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a souhrnného poplatku 6 224,39 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevrácené půjčky 9 725,61 Kč a poplatku 6 224,39 Kč za období od 19. září 2007 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 17 037,61 Kč. Platební povinnost žalované ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky a poplatku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ věřitelka“) a žalovanou. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalované 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit věřitelce dále souhrnný poplatek ve výši 6 400 Kč. Souhrnný poplatek představoval úrok za poskytnutou půjčku do data poslední řádné splátky ve smyslu § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ64“) a souhrn nákladů za administrativní činnost (provozní náklady na správu interního systému věřitelky, vyhledání v databázi o spotřebitelích za účelem posouzení schopnosti splácet úvěr, náklady na sepis smlouvy obchodním zástupcem věřitelky, náklady na zadávání dat do interního systému věřitelky) a za hotovostní inkaso splátek, od data uzavření smlouvy do data splatnosti poslední splátky. To vše měla žalovaná splácet v 40 týdenních (sedmidenních) splátkách po 410 Kč do 9. června 2008. Žalovaná však věřitelce dosud nezaplatila žalovanou částku jistiny a poplatku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácené půjčky. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 7. prosince tr. K jednání se dostavil jen zástupce žalobkyně prostřednictvím své podzástupkyně, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. 3. S ohledem na státní občanství žalované jde o řízení s cizím prvkem, v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle místa sjednaného splnění žalovaného závazku na území České republiky. Byť totiž v posuzované věci jde o spotřebitelský vztah a žalovaná se aktivně projednání věci před zdejším soudem neúčastnila, nejedná se o výlučnou příslušnost podle čl. 17 odst. 1 cit. nařízení s ohledem na to, že žádná z účastnic netvrdila účelovou vázanost půjčky ve smyslu uvedeného ustanovení a soud sám také nic takového nezjistil (viz také závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011; dostupném na www.nsoud.cz). 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy [číslo] s uváděným obsahem s žalovanou. Podpisem této smlouvy žalovaná stvrdila převzetí peněz v částce 10 000 Kč a zavázala se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděný poplatek v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 5 odst. 1 až 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy sjednané v Římě dne 19. června 1980 a zveřejněné ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 64/2006, právo České republiky, neboť bydliště žalované bylo v době sjednání smlouvy na jejím území. Ze smlouvy, o níž žalobce svůj nárok opírá totiž je totiž zřejmé, že ji žalovaná uzavřela jako spotřebitelka. Jde tedy o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu čl. 5 odst. 1 uvedené úmluvy. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) nelze na danou věci aplikovat, neboť nabylo účinnosti teprve dnem 17. prosince 2009, přičemž smlouva, z níž žalobkyně své nároky dovozuje, je z roku [rok]. 6. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatků) nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 134,70 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase. 7. Při jednání žalobkyně uvedla, že souhrnný poplatek se skládá ze dvou forem úplaty, a to 1. úroku a 2. náhrady nákladů spojených s uzavřením smlouvy, kdy souhrnný poplatek byl ve smlouvě uveden pod jednou částkou, což žalobkyně hodnotila jako přehlednější pro žalovanou při orientaci ve smlouvě. Dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 504/06, jež řešilo ústavnost ujednání o povinnosti klientů bank platit poplatky. V odkazované věci se ovšem jednalo o úkony, jež nebyly přímo spojeny s poskytováním bankovních služeb, resp. lze hovořit o nadstandardních službách, jež banka za poplatek poskytovala. To je také rozdíl od této věci, kde se jednalo o typické úkony, jež jsou při poskytování úvěrů (půjček, zápůjček) prováděny. Jde tedy o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak bylo ostatně zjevně činěno i zde). Všechny sjednané platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. 8. Soud tedy posoudil ujednání věřitelky a žalované jako platně uzavřenou smlouvu o půjčce, jejíž režim s ohledem na čas předání půjčky podléhá ustanovení § 657 a násl. OZ ve spojení s § 3028 odst. 3 OZ. Tato smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částky odpovídající shora uvedenému souhrnnému poplatku, které představuje skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 41a odst.1 OZ. Ta byla přitom sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v [měsíc, rok] [rok] byla 13,04 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního úkonu, je neplatnou jen tato část (§ 41 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či půjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy, tedy ve výši 13,04 % ročně. To znamená, že pokud věřitelka poskytla žalované půjčku 10 000 Kč na dobu 9 měsíců za korigovaný úrok 13,04 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 10 548 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná 450 Kč, zbývá k vrácení půjčky 10 000 Kč, z níž bylo žalováno 9 725,61 Kč a k doplacení úroku 98 Kč. 9. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 9 725,61 Kč jako nevrácené zápůjčky a částky 98 Kč jako nezaplaceného úroku. 10. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určené jistiny a úroku 98 Kč úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 9 823,61 Kč, počí