15 C 371/2021-24 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 16. srpna 2021, se žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 35 927,45 Kč jakožto nevráceného úvěru. Podle žalobkyně uzavřel žalovaný dne [datum] [anonymizováno] se společností [právnická osoba], [anonymizováno 10 slov], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 52 927,45 Kč. Úvěrující podle žalobkyně poskytla úvěr ze svého účtu na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen do [datum] [anonymizováno], což žalovaný nesplnil. Žalobkyně měla nabýt pohledávku na vrácení úvěru proti žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s úvěrující dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 1. srpna tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, bylo nezbytné prokázat skutečnosti tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení, nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Ve světel výše uvedeného hodnocení soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalované nároky dovozuje, byla uzavřena (zřejmě ještě předtím sjednána) s jinou osobou, než postupitelkou žalovaných pohledávek a že tato jiná osoba jí své pohledávky ze smlouvy měla postoupit. Ve vztahu ke skutkovému tvrzení, přesněji právnímu hodnocení žalobkyně o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění. Jediný důkazní návrh směřoval ke zjištění majitele bankovního účtu uváděného žalobkyní a k prokázání převodu peněz na tento účet. To ovšem samostatně k vyhovění žalobě vést nemohlo. Proto soud dokazování ani v navrhovaném rozsahu neprováděl. Ohledně plnění důkazní povinnosti žalobkyní lze doplnit, že nedostavením se k nařízenému jednání, se žalobkyně zároveň zbavila výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinností žalovaného, sjednaných podle žalobních tvrzení s jinou osobou, než s žalobkyní v souladu s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ. S ohledem na akcesoritu úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (zde také viz již výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha rozhodnutí odvolacího soudu např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, vydané ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nebo z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 10 C 227/2020, 10 C 74/2022, 11 C 380/2020, 11 C 43/2022, 12 C 442/2020, 15 C 185/2020, 15 C 393/2021, 15 C 427/2021, 17 C 120/2020 a v řadě dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení procesní úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků.