11 C 167/2023-60 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 48ti měsíčních splátkách ve výši 4 098 Kč, počínaje prosincem 2017, a to včetně úroku ve výši 151,58 % ročně. Žalovaný ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na závazky ze smlouvy uhradil pouze 28 700 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek tak žalobkyně žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 1 497 Kč za prodlení s úhradou šesté, osmé a deváté splátky a dále náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč za prodlení u šesté, osmé a deváté splátky. Jelikož prodlení žalovaného s úhradou osmé splátky dosáhlo délky 65 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy ke dni 18. 9. 2018, přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 60 798,57 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady částky 62 895 Kč (sestávající z dlužné„ nové“ jistiny 60 798 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 1 497 Kč a náhrady nákladů vzniklých prodlením žalovaného ve výši 600 Kč), dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 20. 9. 2018 do 24. 4. 2023 ve výši 23 503 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 95,90 % ročně z částky 49 087,40 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z nové dlužné jistiny od 20. 9. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 151,58 % v 48ti měsíčních splátkách ve výši 4 098 Kč, splatných ke každému 15. dni v měsíci, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úroky se počítají v podobě efektivní úrokové míry (čl. 2), že úrok i po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru, že na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru může žalobkyně požadovat pouze částku ve výši maximálně 236 044,80 Kč (čl. 2), dále že částečné úhrady splátek se započtou nejprve na úhradu dlužného úroku a posléze na jistinu, dále že tyto se započtou na úhradu nejdříve splatných splátek, následně na úhradu nákladů a následně na smluvní pokuty (čl. 4). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 30 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti a s ročním limitem pokut ve výši 2 999 Kč), dále povinnost úvěrovaného k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, pokud prodlení trvalo alespoň 15 dní (se splatností v 10ti dnech od vzniku povinnosti s tím, že povinnost vzniká jen do zesplatnění), dále automatické zesplatnění celé jistiny úvěru, úroků, smluvních pokut a náhrad nákladů prodlení, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 65ti dnů, dále přirůstání dosud neuhrazených úroků k nesplacené jistině úvěru (anatocismus) ke dni zesplatnění a konečně vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 6 [číslo]. úvěrové smlouvy). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 23. 11. 2017. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalovanému se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalovaného (předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů SOLUS a NRKI), z něhož vyplynulo, že žalovaný byl hodnocen jako nový klient bez úvěrové historie. Z hodnocení žalovaného se dále podává, že jej žalobkyně vyhodnotila jako úvěruschopného, ačkoliv byl žalovaný zcela odkázán na příjmy z veřejných dávek, tedy o úvěruschopnosti žalovaného nelze vůbec uvažovat, neboť by šlo o pouhý přesun finančních prostředků daňových poplatníků žalobkyni. Žalobkyně pak prokázala i tři výzvy žalovanému ke splacení jeho závazků ze dne 15. 6. 2018, 15. 8. 2018 a 17. 9. 2018 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 18. 9. 2018). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v dubnu 2023. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku (lhostejno, zda v podobě nominální či efektivní sazby), jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2017 činila dle databáze České národní banky 10,9 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než čtrnáctinásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o více než 1 000 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 15- 16 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit citelné smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, ztráta lhůt v podobě zesplatnění). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy, jednak ovšem zejména s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Ostatně z provedeného posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalobkyně si vysokého rizika nesplácení úvěru byla plně vědoma a s tímto vědomím do vztahu přesto vstoupila, když žalovaný nedisponoval žádnými volnými peněžními prostředky nad rámec dávek určených k pokrytí jeho základních životních potřeb. Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení, tj. od počátku vadná ujednání smlouvy nelze posléze zhojit uplatněním toliko určité části nároků), tudíž s