11 C 283/2022-88 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 10 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 10 477 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení a z poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení) zavázala vrátit v 52ti týdenních splátkách po 394 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a zapůjčitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 10 000 Kč a nedoplatku poplatků„ za poskytnutí a správu úvěru“ ve výši 9 358,68 Kč, dále smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek kapitalizované ke dni 1. 2. 2022 ve výši 5 000 Kč, [anonymizováno] ve výši 88 % ročně z jistiny zápůjčky od 18. 3. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od splatnosti jednotlivých splátek ke dni [datum] ve výši 653,40 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 18. 3. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se nedostavila. 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 8 917 Kč uhradit v 52ti týdenních splátkách po 394 Kč. Poplatky sestávaly z úroku z úvěru ve výši 88 % ročně kapitalizovaného ve výši 5 101 Kč, z poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a z poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 316 Kč. Kromě toho žalovaná přistoupila k doplňkovému pojištění za částku 1 560 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti, současně byla ujednána povinnost žalované k úhradě smluvní pokuty při prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Sdělením pěti reprezentativním bankovních ústavů bylo zjištěno, že průměrná roční úroková sazba krátkodobých nezajištěných a neúčelových spotřebitelských úvěrů, které nejsou vázány na jiné čerpané produkty, činila v březnu 2020 průměrně 12,65 % ročně. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. 4. Z hlediska právní kvalifikace nutno předeslat, že pohledávky ze smluv uzavíraných společností [právnická osoba] jsou předmětem ustálené rozhodovací činnosti nalézacího i odvolacího soudu ve stovkách již projednaných věcí. Výhradně formulářový smluvní text, na jehož povaze ničeho nemění několik málo položek ručně dopisovaných zástupcem zapůjčitelky, aniž by tyto byly předmětem jakékoliv negociace mezi stranami, prochází v průběhu let poněkud stereotypními formulačními obměnami, jimiž se však ničeho nemění na jeho obsahu, jímž je vždy sjednání zápůjčky či úvěru, který byl původně poskytován za extrémně vysoký úrok (mnohonásobně převyšující úrokové sazby obvyklé v dané době) a který byl posléze pod tlakem judikatury soudů pouze formulačně rozmělněn do několika formálně vyčleněných„ poplatků“ s názvy porůznu obměňovanými s využitím několika obsahově vesměs vyprázdněných výrazů (poplatky za„ zpracování“,„ vedení účtu“,„ administrativní činnost“,„ splácení“, ať již různě komfortní či flexibilní), které nanejvýše vystihují tu nejbanálnější interní činnost spojenou s administrací jakékoliv úvěru či zápůjčky, jak ji provádí kterýkoliv poskytoval na daném segmentu finančního trhu. Tyto běžné náklady administrování jakékoliv úvěru ostatní poskytovatelé (typicky banky) pravidelně zahrnují do úroku, ostatně jde o náklady, které jsou spojené s vlastní činností poskytovatele úvěru, nikoliv o nějakou nadstandardní službu, která by byla klientem poskytovatele zvlášť poptávána a ze které by měl tento spotřebitel jakýkoliv prospěch. Ostatně ani žaloba nebyla schopna tyto pouhé„ nálepky“ převzít v podobě odpovídající textu doložené smlouvy. Jak uvedeno dále, z tohoto kontextu se poněkud vymyká pouze poplatek za„ komfortní splácení“ (resp. přesněji jeho část), ve starších smlouvách označovaný výstižněji jako„ inkasní poplatek“ (v jiných smlouvách je pak výraz„ poplatek“ nahrazen výrazem„ odměna“). Lze jen dodat, že z mnohaleté praxe soudu lze vypozorovat také zřetelnou orientaci zapůjčitelky na specificky sociálně vymezenou skupinu klientů, kdy vůbec podnikání zapůjčitelky vykazuje klasické znaky podomního prodeje. Nalézací soud tedy zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpoklád ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje cca 90 % čerpaného úvěru. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové výši, kdy i přímo ve smlouvě je sjednán naprosto extrémní úrok (stricto sensu) 88 % ročně, několikanásobně přesahují výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod privilegovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u krátkodobých úvěrů se v té době pohyboval v průměrné výši 9,85 % p.a. (u vybraných bank pak 12,65 % p.a., čímž se závěrech soudu ničeho nemění). Takový extrémní nepoměr (tj. 900 % navýšení obvyklého úroku) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaného dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Z tohoto pohledu je tedy zcela lhostejné, v jaké výši pak nároky z těchto ujednání žalobkyně v řízení uplatní, neboť předmětem posouzení jsou ujednání smlouvy, nikoliv žalobní nároky. Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (zejm. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany zapůjčitelky sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na neomezenou aplikaci zásady smluvní autonomie se v této oblasti poněkud míjí s právní realitou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže zapůjčitelky (jin