11 C 314/2022-49 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 001 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 48ti měsíčních splátkách ve výši 2 299 Kč, počínaje listopadem 2016, a to včetně úroku ve výši 84,9 % ročně. Žalovaný ovšem sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na závazky ze smlouvy uhradil pouze 29 818 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek tak žalobkyně žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 298 Kč za prodlení s úhradou čtrnácté splátky. Jelikož prodlení žalovaného s úhradou druhé splátky dosáhlo délky 60 dní, došlo v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy ke dni [datum], přičemž nesplacená jistina úvěru a nesplacené úroky ke dni zesplatnění se staly dle smlouvy součástí„ nové jistiny“ úvěru ve výši 40 341 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s povinností uhradit novou jistinu zesplatněného úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné (nové) jistiny úvěru. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady částky 40 639 Kč (sestávající z dlužné„ nové“ jistiny 40 341 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 298 Kč), dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny kapitalizované za období od 24. 1. 2018 do 29. 8. 2022 ve výši 19 702,50 Kč, sjednaného úroku z úvěru ve výši 63,07 % ročně z částky 36 529,07 Kč od 24. 1. 2018 do zaplacení a konečně též zákonného úroku z prodlení z nové dlužné jistiny od 24. 1. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 44 001 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 84,9 % v 48ti měsíčních splátkách ve výši 2 299 Kč, splatných ke každému 22. dni v měsíci, jak plyne z úvěrové smlouvy, výpisu z účtu žalobkyně a splátkového kalendáře. V úvěrové smlouvě bylo dále sjednáno, že úrok po zesplatnění přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru (čl. 12 smluvních ujednání). V rámci regulace důsledků prodlení úvěrovaného si strany sjednaly povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 % při prodlení s úhradou splátky (či její části) trvajícím 15 dní a dále ve výši 13 % z dlužné splátky při prodlení nad třicet dní od splatnosti (čl. 12 smluvních podmínek), dále automatické zesplatnění všech dlužných splátek, pokud prodlení s úhradou některé splátky (či její části) dosáhne 60ti dnů a vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 25 % z dlužné částky při prodlení s úhradou zesplatněné (nové) jistiny úvěru (čl. 12 smluvních ujednání). K čerpání úvěru došlo dle otisku dat výpisu dne 31. 10. 2016. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalovanému se dostalo zákonem vyžadovaných informací a bylo provedeno i posouzení úvěruschopnosti žalovaného (předsmluvní formulář, výplatní páska, mzdový výměr, pracovní smlouva, hodnocení klienta, výpis záznamů z registrů [příjmení] a [anonymizováno]), z něhož vyplynulo, že žalovaný byl hodnocen jako bonitní klient. Z hodnocení žalovaného se podává jeho obecná úvěruschopnost, jak patrno z doloženého hodnocení, podloženého pracovními smlouvami a výplatní páskou. Žalobkyně pak prokázala i dvě výzvy žalovanému ke splacení jeho závazků ze dne 22. 1. 2018 a dále i oznámení o zesplatnění (oznámení z 22. 1. 2018). Příslušnou výzvou a podacím archem lze mít za prokázané učinění předžalobní výzvy a její odeslání v srpnu 2022. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 25 Co 82/2019, ze dne 12. 1. 2021, č. j. 64 Co 323/2020-61, ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 Co 101/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Veden závěry odvolacího soudu dospěl nalézací soud k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), a to jednak z důvodu extrémně nepřiměřené výše sjednaného úroku, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v říjnu 2016 činila dle databáze [obec] národní banky 10,35 % ročně (tj. sjednáno byla navýšení více než desetinásobné, tzn. sjednaná úroková sazba je vyšší o cca 1 000 %, kdy podle judikatury vrcholných soudů musí být specificky odůvodňováno již navýšení podstatné, tj. o 50 %, zde cca na 15 % ročně), jednak z důvodu dalších vadných smluvních podmínek v parametrech adhezní smlouvy (zejména v případě ujednání o anatocismu), která nadto nesplňují požadavky na transparentní smluvní ujednání srozumitelná laickému spotřebiteli (§ 1811 odst. 1 občanského zákoníku). Lze jen nad rámec shora uvedených rozhodnutí doplnit, že za nepřiměřená a pro spotřebitele neúměrně tíživá by bylo možno považovat i další smluvní ujednání zjevně sankčního charakteru, kdy žalovaný byl dále vystaven povinnosti hradit citelné smluvní pokuty vedle úroku z prodlení, kdy tedy jednak se obsah smlouvy odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy jednostranně v neprospěch spotřebitele (nad její rámec ukládá žalovanému jako spotřebiteli povinnosti, které mu ze zákona nevznikají), jednak porušení stejné povinnosti sankcionuje vícekrát (úrok z prodlení, smluvní pokuta, ztráta lhůt v podobě zesplatnění). To vše v situaci, kdy sama žalobkyně obdobným a navíc kumulovaným sankcím vystavena není (taková ujednání pak pravidelně nemohou obstát ve standardním testu přiměřenosti smluvních ujednání, který ovšem není nutno s ohledem na výše uvedené rozvádět do podrobností). Posouzeno v komplexu nalézací soud hodnotil ve smyslu závěrů odvolacího soudu smlouvu neplatnou jako celek a nelze tak přistoupit k pouhé korekci ujednání o výši úroku dle ustanovení § 577 občanského zákoníku, když jednak nelze přehlédnout, že ujednání o úroku je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy, jednak ovšem zejména s ohledem na standardní obsah smluv konstruovaných žalobkyní, jak je soudu znám z jeho vlastní činnosti, který je očividně formulován jednostranným způsobem ve prospěch zájmů úvěrující (finanční služby úvěrující jsou zcela zjevně založeny na kořistění z notoricky známé finanční negramotnosti a lhostejnosti českých spotřebitelů, kdy navíc valná většina těchto věcí vůbec nedospěje do fáze plnohodnotného soudního přezkumu), nemá soud nejmenších pochyb o tom, že by žalobkyně k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v poctivém obchodním styku (tj. za podmínek obdobných úvěrování bank – opět dlužno zdůraznit, že neexistuje jakékoliv racionální odůvodnění přiznávat jiným institucím finančního trhu privilegované postavení) vůbec nepřistoupila, tj. žádné takové podnikání (za podmínek obvyklého či mírně vyššího úroku a férových smluvních podmínek) by nebyla ochotna provozovat (§ 577 občanského zákoníku in fine). Z důvodu absolutní neplatnosti předestřené úvěrové smlouvy (předmětem posouzení jsou vždy konkrétní parametry konstitutivního právního jednání, nikoliv snad nároky následně uplatněné v řízení, tj. od počátku vadná ujednání smlouvy nelze posléze zhojit uplatněním toliko určité části nároků), tudíž soud uplatněné nároky posoudil toliko jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku náleží žalobkyni právo na vrácení toho, co na základě neplatné smlouvy žalované plnila, a to v rozsahu, v němž se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný se obohatil o částku 10 183 Kč, jestliže čerpal prostředky ve výši 44 001 Kč, z nichž pouze 29 818 Kč uhradil. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 10 183 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení předžalobní výzvy žalobkyně. Ve zbylém rozsahu musel soud žalobu zamítnout. 5. Na závěr pak nalézací soudu dodává, že mu není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To je ovšem případ z jiné oblasti práva a je vhodné pracovat s judikaturou v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěš