11 C 362/2022-54 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému zápůjčku ve výši 23 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ poplatku“ ve výši 15 859 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku, odměny za zpracování, doručení, a flexibilní splácení a z poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení) zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 648 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 28. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 18 986,72 Kč a nedoplatku poplatků„ za poskytnutí a správu úvěru“ ve výši 11 922,28 Kč, dále smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek kapitalizované ke dni 1. 2. 2022 ve výši 11 500 Kč, sankčních poplatků za„ za vymáhání dluhu“ a za upomínky ve výši 3 000 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 18. 3. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od splatnosti jednotlivých splátek ke dni 1. 2. 2022 ve výši 1 043,24 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 18. 3. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil. 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 23 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 15 859 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 648 Kč. Poplatky sestávaly z úroku z úvěru ve výši 29 % ročně kapitalizovaného ve výši 4 114 Kč, z poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 964 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 781 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí zápůjčky v hotovosti, současně byla ujednána povinnost žalovaného k úhradě smluvní pokuty při prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a povinnost žalovaného k úhradě„ účelně vynaložených nákladů upomínání“ ve formě poplatku za zaslanou upomínku ve výši 300 Kč a poplatku za zahájení vymáhání dluhu ve výši 1 000 Kč. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 4. Z hlediska právní kvalifikace nutno předeslat, že pohledávky ze smluv uzavíraných společností [právnická osoba] jsou předmětem ustálené rozhodovací činnosti nalézacího i odvolacího soudu ve stovkách již projednaných věcí. Výhradně formulářový smluvní text, na jehož povaze ničeho nemění několik málo položek ručně dopisovaných zástupcem zapůjčitelky, aniž by tyto byly předmětem jakékoliv negociace mezi stranami, prochází v průběhu let poněkud stereotypními formulačními obměnami, jimiž se však ničeho nemění na jeho obsahu, jímž je vždy sjednání zápůjčky či úvěru, který byl původně poskytován za extrémně vysoký úrok (mnohonásobně převyšující úrokové sazby obvyklé v dané době) a který byl posléze pod tlakem judikatury soudů pouze formulačně rozmělněn do několika formálně vyčleněných„ poplatků“ s názvy porůznu obměňovanými s využitím několika obsahově vesměs vyprázdněných výrazů (poplatky za„ zpracování“,„ vedení účtu“,„ administrativní činnost“,„ splácení“), které nanejvýše vystihují tu nejbanálnější interní činnost spojenou s administrací jakékoliv úvěru či zápůjčky, jak ji provádí kterýkoliv poskytoval na daném segmentu trhu. Tyto běžné náklady administrování jakékoliv úvěru ostatní poskytovatelé zahrnují do úroku, ostatně jde o náklady, které jsou spojené s vlastní činností poskytovatele úvěru, nikoliv o nějakou nadstandardní službu, která by byla klientem poskytovatele poptávána a ze které by měl tento spotřebitel jakýkoliv prospěch. Ostatně ani žaloba nebyla schopna tyto pouhé„ nálepky“ převzít v podobě odpovídající textu doložené smlouvy. Jak uvedeno dále, z tohoto kontextu se poněkud vymyká pouze poplatek za„ komfortní splácení“ (resp. přesněji jeho část), ve starších smlouvách označovaný výstižněji jako„ inkasní poplatek“ (v jiných smlouvách je pak výraz„ poplatek“ nahrazen výrazem„ odměna“). Lze jen dodat, že z mnohaleté praxe soudu lze vypozorovat také zřetelnou orientaci zapůjčitelky na specificky sociálně vymezenou skupinu klientů. Nalézací soud tedy zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje téměř 70 % čerpaného úvěru. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové výši, kdy i přímo ve smlouvě je sjednán nepřiměřeně vysoký úrok (stricto sensu) 29 % ročně, se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod privilegovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u střednědobých úvěrů se v té době pohyboval ve výši 8,38 % p.a. Takový extrémní nepoměr (tj. 600 % navýšení obvyklého úroku) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaného dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (zejm. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany zapůjčitelky sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie se v této oblasti poněkud míjí s právní realitou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže zapůjčitelky (jindy pak v pozici úvěrujíc), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně na hranici lichvy, jak je vymezena jud