11 C 445/2022-23 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se je zavázal spolu se„ souhrnným poplatkem“, který sestával z úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a z poplatku za hotovostní inkaso splátek, ve výši 8 180 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 303 Kč, nicméně žalovaný uhradil na svůj závazek toliko 2 800 Kč, které žalobkyně započetla jednak na jistinu, jednak na poplatek. Žalobou tak uplatnila po žalovaném zaplacení částky 15 380 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, která sestává z nesplacené jistiny ve výši 8 418,08 Kč a dále z nesplacené části„ poplatku“ ve výši 6 961,92 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Z provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s uplatněnými tvrzeními, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 303 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. Předmětem zvláštní pozornosti soudu byla v této souvislosti ujednání o tzv. souhrnném poplatku, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků v extrémně nepřiměřené výši, neboť pouze ve smlouvě uvedená úroková sazba ve výši přes 70 % ročně mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavírání smlouvy, Kromě toho pak další extrémně vysoký„ poplatek za zpracování a doručení úvěru“ (ve výši 30 % úvěrové sumy) nepředstavuje žádnou specifickou službu, kterou by žalobkyně žalovanému poskytovala, nýbrž jde o zcela bazální náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, které se běžně zahrnují do úroku. Jakkoliv ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku by bylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, zde k této korekci soud přistoupit nemohl, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když shora uvedené poplatky ve skutečnosti zastírají odměnu za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), která je jimi dále navyšována z již tak extrémně nepřiměřené (základní) výše. Ujednání smlouvy je tak v souladu se závaznou judikaturou odvolacího soudu nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze shledat podklad k domněnce, že by úvěrující, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných úvěrů, přistoupila k jejich poskytování za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). K obdobným důsledky by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci úvěrující se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku (tj. své odměny), tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný dle žalobních tvrzení na své závazky uhradil celkem 2 800 Kč, náleží žalobkyni na bezdůvodném obohacení žalovaného částka 7 200 Kč (pouze v této výši se žalovaný reálně obohatil na úkor úvěrující při plnění stejného druhu) spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, za kterou lze považovat předžalobní výzvu žalobkyně. Ve zbylém požadavku musel soud žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnější žalovaný, nicméně na jeho straně soud žádné náklady řízení neshledal, proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku.