15 C 140/2022-95 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, podanou dne 14. prosince 2020 formou návrhu na vydání platebního rozkazu u Obvodního soudu pro Prahu 1, se žalobkyně domáhala zaplacení nevráceného úvěru 97 067 Kč, splátek pojištění 605 Kč a úroku 5 757 Kč, to vše ze smlouvy účastníků o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum]. Věc byla postoupena k projednání zdejšímu soudu dne 29. dubna 2022 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. března 2022, čj. 52 C 482/2020-38. Poté byla žaloba po výzvě zdejšího soudu k odstranění neurčitosti její části doplněna podáním žalobkyně ze dne 23. května 2022. Podle žalobkyně byla smlouva účastníků uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku tak, že souhlas s obsahem smlouvy měl žalovaný stvrdit jedinečným kódem, jež mu žalobkyně (resp. jí pověřená osoba) zaslala telefonní textovou zprávou. Ve smlouvě se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému úvěr 100 tis. Kč a žalovaný se měl zavázat tento úvěr žalobkyni vrátit v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 1 731 Kč, splatných vždy do 30. dne kalendářního měsíce od poskytnutí úvěru. Úroková sazba úvěru měla být sjednána v poměru 13,9 % ročně a žalovaný se tak podle žalobkyně zavázal uhradit celkem 166 217 Kč. Podle stejné smlouvy měl žalovaný dále platit ke každé splátce úvěru pojistné 121 Kč měsíčně, neboť podpisem smlouvy přistoupil k rámcové smlouvě o skupinovém pojištění pro případ ztráty schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně poskytla uvedený úvěr převodem na bankovní účet žalovaného v den uzavření smlouvy. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, a proto žalobkyně podle smlouvy dopisem ze dne 1. července 2020 od smlouvy odstoupila. Tento dopis měl být podán k poštovní přepravě 2. července 2020 a v důsledku sjednané domněnky doručení, byl žalovanému doručen nejpozději 13. července 2020. Podle smlouvy se nevrácený úvěr a veškeré další peněžité závazky staly splatnými okamžikem odstoupení od smlouvy. Žalovaný měl zaplatit žalobkyni ve splátkách celkem 11 160 Kč, z nichž bylo žalobkyní podle smlouvy započítáno 726 Kč na pojistné, 6 601 Kč na úrok, 2 933 Kč na jistinu a 900 Kč na náhradu nákladů za odeslané upomínky. Žalobkyni tak dlužní výše uvedené žalované částky, které ohledně splátek pojištění představují platby ze a měsíce září 2019 a únor, březen, květen a červen 2020, přičemž žalovaný úrok byl počítán do odstoupení od smlouvy. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. s odůvodněním, že jde o úrok z prodlení v zákonné výši. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k jednání před soudem nařízenému na den 8. února tr., stejně jako strana žalující, jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena. 3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Soud z písemné smlouvy o úvěru nezjistil, že by žalovaný potvrdil jakkoli správnost jejího obsahu ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) a že tedy projevil vůli být jí vázán. Ze žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaný měl do elektronického textu smlouvy, zobrazeného na webovém rozhraní úvěrující, vložit identifikační kód, jež byl předtím poslán textovou zprávou na jeho telefonní číslo. K tomuto jednání (jak žalobkyně, tak žalovaného) ovšem žalobkyně neoznačila žádné významné důkazy. Fotografie osoby, která měla být žalovaného s vyobrazením občanského průkazu žalovaného, anebo výpisy z bankovního účtu žalovaného nemohou pochopitelně prokázat tvrzení o ujednání s konkrétními smluvními parametry. Opačný přístup by umožnil označit za souhlas žalovaného v podstatě se vším, co žalobkyně za obsah ujednání označí. Soud připouští, že identifikační údaje byly prezentací těchto dokladů žalobkyni zřejmě sděleny s nějakým účelem, možná i k návrhu nějaké smlouvy. Že by to byla žalobkyní uváděná smlouva, ale z těchto důkazních prostředků vyplývat nemohlo. Proto soud uvedené důkazní prostředky nepoužil. 5. Žalobkyně uváděla, že elektronické údaje na smlouvě byly certifikovány příslušnou autoritou. Toto ověření se ovšem týkalo jen časového razítka, které potvrzuje pouze to, že elektronický soubor nebyl po vložení elektronického podpisu měněn, a kvalifikovaného elektronického podpisu žalobkyně. To, že by jakýkoli elektronický podpis v dokumentu bylo možné přičítat právě žalovanému, jak se děje u uznávaného či kvalifikovaného elektronického podpisu, certifikát nepotvrzoval, a to právě proto, že veškeré vstupy pro ověření (SMS kód, kopie dokladů atd.) mohl zaslat v podstatě kdokoli. 6. Důkazní hodnotu ke zjištění sjednání smlouvy neměl ani výpis z obratů žalobkyně u [právnická osoba], jak byl tento důkazní prostředek žalobkyní označen. Jednalo se totiž zjevně také o soukromou písemnost, která nebyla nikým autorizována (a nebylo tedy zřejmé, kdo jí vyhotovil) a jejíž správnost nebyla žalovaným (druhou stranou sporu) opět nijak potvrzována ve smyslu § 565 OZ. 7. Soud proto dále zjišťoval, zda byly (podle žalobkyně úvěrové) peníze poskytnuty tím, že mu je žalobkyně převedla na jeho bankovní účet, jak žalobkyně tvrdila. Pokud by se nejednalo o účet žalovaného, nemělo by toto zjištění zřejmě význam, neboť příkaz žalovaného k převodu prokázán nebyl. Samotný převod peněz na účet žalovaného by sice sjednání smlouvy o úvěru prokázat nemohl, protože nevypovídá nic o konkrétních parametrech tvrzené smlouvy (výše úroku, vedlejší platby apod.), mohl by však nakonec žalobkyni přinést procesní úspěch po případném právním závěru o bezdůvodném obohacení. 8. Výpisy z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet], na který měly být úvěrové peníze převedeny, ovšem neprokazovaly převod peněz žalobkyně. Týkaly se totiž období předcházejícímu tvrzenému poskytnutí úvěru. Jedinou písemností zachycující uváděný peněžní obrat tedy zůstal výše zmíněný výpis z obratů. Tento však, jak již bylo hodnoceno, potřebnou důkazní hodnotu neměl. 9. Soud nemohl nakonec vycházet ani z domněnky o existenci dluhu žalovaného ve smyslu § 2054 OZ, byť žalobkyně zmiňovala částečné placení smluvních dluhů žalovaným. Plnění žalovaného totiž z žádného důkazního prostředku prokázáno nebylo, či být nemohlo. V podstatě jediným dokladem o platbách by mohl být přehled splátek žalovaného. Ten však byl zjevně vyhotoven žalobkyní, nikoli žalovaným. I zde, opět s odkazem na § 565 OZ, proto byla jeho případná důkazní hodnota minimální. 10. Soud tedy nezjistil, že by se žalovaný zavázal převzít od žalobkyně úvěrové peníze, či je žalobkyni vrátit a zaplatit jí další žalované pohledávky, nebo že by mu byly úvěrové peníze ve výši žalované jistiny poskytnuty, anebo že by žalovaný cokoli platil. Proto soudu nezbylo, než žalobu výrokem I. zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ, když nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, z nichž by žalovaná povinnost vyplývala. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu (§§ 1968 a 1970 OZ), byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. 11. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění r