15 C 159/2023-18 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. dubna tr. zaplacení částky 15 380 Kč s úrokem z prodlení podle výroků I. a II. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 18 180 Kč (skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku 8 180 Kč), podle které měla splácet týdně 303 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovanou zaplacená částka 2 800 Kč se započetla na půjčenou jistinu v poměru 83,47 % a v poměru 16,53 % na souhrnný poplatek a zbytek tvoří žalovaných 15 380 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od doby předepsané splatnosti smlouvy, kdy jako datum splatnosti určila den 9. ledna tr. a datum prodlení ke dni 10. ledna tr. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 23. října tr. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Jen nepřímo ze skutkových tvrzení vyplývalo (ze slov půjčená částka), že žalobkyně měla podle smlouvy poskytnout žalované jen 10 000 Kč, nikoli uváděných 18 180 Kč. Tuto částku se zřejmě měla žalovaná zavázat žalobkyni vrátit a zaplatit za ono půjčení 8 180 Kč, to vše po 303 Kč týdně. Takto měla žalovaná splatit ovšem jen 2 800 Kč, nedoplatek tedy činil právě žalovaných 15 380 Kč, jež zřejmě představovaly z částky 7 662,84 Kč (10 000 – 2 800 * 0, 8347) nevrácený úvěr a z částky 7 717,16 Kč (10 000 – 2 800 * 0, 1653) souhrnný poplatek, zahrnující poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy a došlo také k předání 10 000 Kč žalované, která se zavázala je vrátit žalobkyni a zaplatit uváděné poplatky v uvedených splátkách. Z hlediska právní kvalifikace ve smlouvě sjednaných vedlejších plateb (poplatku) nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužnici s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystavena i dlužnice – vydlužitelka či úvěrovaná). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku). Zřejmě jen poplatek za hotovostní inkaso splátek úvěru se vymyká obvyklým úkonům, jež jsou se správou úvěru spojeny. Žalobkyně však neuvedla, jakou část poplatku tvořily právě tyto náklady a zda k inkasování docházelo stále i poté, co ke splácení úvěru již nemělo docházet. Proto nebylo možné je od ostatních částí souhrnného poplatku oddělit. Všechny sjednané platby žalované proto soud posoudil jako úrokové zatížení žalované, jež představuje přepočítaný roční úrok 110,435 %. Ujednání o sjednaném úroku v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. Soud tedy posoudil ujednání žalobkyně a žalované jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2021 byla 7,99 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ; ohledně jen částečné neplatnosti viz závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2022, čj. 33 Cdo 60/2021-118; dostupném na www.nsoud.cz). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 7,99 % ročně. To znamená, že pokud žalobkyně poskytla žalované úvěr 10 000 Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 7,99 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 10 500 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 2 800 Kč, zbývá k zaplacení již jen 7 700 Kč. Protože žalobkyně uváděla, že podle smlouvy započítala ze splátek žalované nejméně 16,53 % na úrok, tedy částku 462,84 Kč, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zbytek úroku v částce 37,16 Kč. Při zaplacení částky 2 337,16 Kč z úvěru, činí jeho nedoplatek 7 662,84 Kč. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 7 662,84 Kč jako nevráceného úvěru a zbytku žalovaného úroku 37,16 Kč. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je toto příslušenství žalováno. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku žalovaného poplatku (úroku) 7 680 Kč (7 717,16 – 37,16) a ve zbytku úroku z prodlení z této částky a z úroku 37,16 Kč byla žaloba jako nedůvodná výrokem II. zamítnuta. Ohledně zákazu úročení úrokového příslušenství postačí odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 1788/2007, nebo ze dne 24. března 2002, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2006 civilní. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ podle kritéria poměru procesního úspěchu ve věci. V daném případě převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic.