11 C 253/2024-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované úvěr ve výši 10 tis. Kč, který se žalovaná včetně „poplatku“ ve výši 14 661 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 18,69 % p.a. kapitalizovaného na částku 8 059 Kč, „částky za zpracování zápůjčky“ ve výši 1 500 Kč a dále „částky za službu komfortního a flexibilního splácení“ ve výši 2 762 Kč) zavázala vrátit v 78ti týdenních splátkách po 317 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas. Předmětnou pohledávku dne 21. 9. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 7 222,09 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 6 109,95 Kč, dále úroku ve výši 18,69 % ročně kapitalizovaného za dobu od 15. 9. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 1 417,30 Kč a dále ve výši 18,69 % ročně z dlužné jistiny od 28. 9. 2023 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 7. 2. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 1 409,61 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 28. 9. 2023 do zaplacení.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovanou a společností , právnická osoba, , která poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 12 321 Kč a dále poplatkem za přistoupení k pojištění ve výši 2 340 Kč uhradit v 78ti týdenních splátkách po 317 Kč, vč. úroku ve výši 88 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustálených závěrů judikatury nalézacího i odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů dopadají i na řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, kdy se pouze v průběhu řady let poněkud stereotypně v různých variantách obměňují výrazy jako „flexibilní“ či „komfortní“ splácení s podobně formálními výrazy jako „administrativní poplatek“ či „poplatek za zpracování“ či nověji poplatek „za garanci celkové ceny“ a „péči o Zákazníka“ atd., kdy celková suma poplatku se nemění od samotného počátku, zato se průběžně mění názvosloví). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z převážné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku). Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové extrémní výši, kdy i přímo ve smlouvě je sjednán úrok 88 % p. a. (v tomto ohledu tedy tvrzení žalobkyně nemají podklad v předložených důkazních listinách), se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod zvýhodňovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u střednědobých úvěrů v té době činil 6,23 % p.a. Takový extrémní nepoměr (navýšení obvyklého úroku ve stovkách procent) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovanému dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto „služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně odvislé od počtu splátek, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími soudů za „fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, který je tím připraven o možnost srovnat si cenu jednoho úvěrového produktu s cenou produktu konkurenčního. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie v její absolutní podobě se v této oblasti poněkud míjí s právní úpravou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě „odměn“ a „poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže úvěrující (jindy pak v pozici zapůjčitelky), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu (tj. zatímco velmi vysoký, ovšem transparentně podaný úrok, při soudním přezkumu obecně obstojí, úrok skrytý nikoliv). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně až na hranici lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila 10 600 Kč, pak se naopak úvěrující obohatila na úkor žalované a žalobu nelze považovat za důvodnou, neboť postrádá oporu v platném právu.5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési „dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v některých rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné analyzovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze skutkov