15 C 273/2023-21 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 12. června 2023, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nevráceného úvěru 16 200 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina), smluvní pokuty 10 tis. Kč a úroku z prodlení 5 525,75 Kč z nevráceného úvěru za období od 20. srpna 2019 do 16. ledna 2023 a v poměrné zákonné výši za období od 4. února 2023 do zaplacení. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ úvěrující“) a žalovaným. Podle této smlouvy byla úvěrující předána žalovanému částka 20 tis. Kč jako úvěr, který se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit dále částku 17 200 Kč, jako kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za správu úvěru, případně poplatek za uzavření smlouvy a poplatek za hotovostní inkaso splátek, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 657,14 Kč do 19. srpna 2019. Podle této smlouvy měla úvěrující nárok také na smluvní pokutu v poměru 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalovaného s placením. Žalovaný úvěr podle smlouvy nesplácel a zaplatil jen částku 21 tis. Kč odpovídající sedmi sjednaným splátkám. Nevrátil tedy bance úvěr v žalované částce. Z plateb žalovaného bylo 3 800 Kč započítáno na jistinu úvěru a zbytek na příslušenství pohledávky. Pohledávky úvěrující byly postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. Žalobkyně pak vyčíslila smluvní pokutu z částky 16 200 Kč za období od 20. srpna 2019 do 28. dubna 2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 7. února tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy. V ní se ovšem žalovaný zavázal z vedlejších platebních ujednání jen k placení poplatku za správu úvěru 4 400 Kč a za hotovostní výběr splátek 6 400 Kč. Celkové náklady úvěru, označeného za spotřebitelský, pak byly vyčísleny na 16 400 Kč. Splátky byly sjednány v částce 2 600 Kč měsíčně. Podpisem smlouvy s úvěrující žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 20 tis. Kč a zavázal se je vrátit a zaplatit úvěrující další zjištěné platby. Z oznámení o postoupení pohledávek bylo zřejmé, že došlo k ujednání o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. Z výše uvedeného je zřejmé, že ohledně platební povinnosti žalovaného v rozsahu rozdílu částky 37 200 Kč a 36 400 Kč, tedy 800 Kč žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jež jí tížilo podle § 120 odst. 1 OSŘ. To však nakonec pro posouzení věci nemělo význam. Právní posouzení uvedeného závazku vychází z toho, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco úvěrující naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). V důsledku tohoto východiska je nutné hodnotit ujednání úvěrující a žalovaného o poplatcích ve smyslu závěrů, vyjádřených v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 23. listopadu 2023 ve věci C -321/22 (Provident Polska) týkajícího se smlouvy o spotřebitelském úvěru a ochrany spotřebitele, a posoudit je jako zneužívající ve smyslu § 1813 OZ, neboť ukládají povinnost spotřebiteli zaplatit nepřiměřené neúrokové náklady. Nepřiměřenost této části závazku je zjevná s ohledem na poměr úvěrované částky ke službám, poskytovaným úvěrující jako protiplnění, která souvisejí s poskytnutím a správou úvěru. Účelem poplatků přitom nebylo vymezit hlavní předmět smlouvy, ani se netýkaly přiměřenosti ceny nebo odměny ke službám, poskytovaným jako protiplnění. Soud tedy podle § 1815 OZ k ujednání o poplatcích v částkách 4 400 Kč a 6 400 Kč nepřihlížel a nepřihlížel ani k dalším nákladům spotřebitelského úvěru až do součtu 16 400 Kč, když ani ohledně nich žalobkyně nic v její prospěch netvrdila. Protože je zneužívající prvek těchto ujednání oddělitelný od zbytku ujednání, může jeho pominutí stačit k obnovení skutečné rovnováhy mezi smluvními stranami. Hodnocení o jen částečné neúčinnosti ujednání vychází z § 576 OZ (obdobně viz závěr, vyjádřený v rozsudku Nejvyšší soudu České republiky ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, dostupném na www.nsoud.cz). Soud tak mohl přihlédnout jen k ujednání o povinnosti žalovaného vrátit úvěrující poskytnutý úvěr 20 tis. Kč. Pokud tedy žalovaný měl podle žalobkyně úvěrující platit 21 tis. Kč, splnil tím beze zbytku svou smluvní povinnost ohledně žalované jistiny úvěru. Úvěrující proto také nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu ve smyslu § 2048 a násl. OZ, ale ani na úrok z prodlení podle § 1970 OZ. A pokud úvěrující nesvědčil nárok na zaplacení žalovaných pohledávek, nemohla jej nabýt ani žalobkyně postoupením ve smyslu § 1879 a násl. OZ. Výrokem I. proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrokem II. soud ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.