17 C 15/2024-19 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. , právnická osoba, , uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě převzal žalovaný finanční hotovost ve výši 10 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 8 000 Kč, zahrnující součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a částku ve výši 4 000 Kč za hotovostní inkaso splátek a dále se zavázal k zaplacení úroku ve výši 22,32% ročně. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou 60 týdenních splátek ve výši 300 Kč, splatnost prvé splátky byla dne , datum, , poslední splátka byla splatná dne , datum, . Žalovaný uhradil celkem částku 2 800 Kč. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni, která se domáhá zaplacení částky 15 200 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku ve výši 5 200 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 731,60 Kč (vyčíslený úrok ve výši 22,32 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 10 000 Kč od 4. 2. 2023 do 1. 6. 2023), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 491,67 Kč (vyčíslený úrok ve výši 15% ročně vypočtený z dlužné jistiny 10 000 od 4. 2. 2023 do 1. 6. 2023) a dále úroku ve výši 22,32% ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 15% ročně od 2. 6. 2023 do zaplacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. č. , číslo, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně dne , datum, poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl žalovanému téhož dne v hotovosti vyplacen a který se žalovaný zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem po dobu trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, dále se žalovaný zavázal k úhradě odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 a částku ve výši 4 000 Kč za hotovostní inkaso splátek. Ze smlouvy je zřejmé, že se žalovaný zavázal splácet úvěr v 60 týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Čl. , číslo, smlouvy obsahuje ujednání o úroku ve výši 32,15 % ročně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně její přílohy má soud za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 23. 6. 2023 adresovaného žalovanému ve spojení s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalovaný byl informován o postoupení pohledávky. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2023 ve spojení s podacím lístkem ze dne 2. 10. 2023 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v daném případě sjednán v pevné výši 2 000 Kč po dobu trvání smlouvy 60 týdnů (tedy cca 14 měsíců), byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši, takže výše úroku dosahuje již částky 4 000 Kč, což již představuje 40% celkové výše úvěru. Přihlédl-li soud ještě k částce ve výši 4 000 Kč za hotovostní inkaso splátek, kterou soud posoudil taktéž jako úrok, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 10 000 Kč a splatnosti 14 měsíců činí v daném případě úrok kolem 70 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje mnohonásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Nelze také odhlédnout od další podstatné skutečnosti, a to že RSPN byla ve smlouvě ujednána na 206,15%. Za situace, že smlouva byla sjednána navíc adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále k tomu, že pouze žalovaný byl stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyni žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Závěrem soud uvádí, že při posuzování této smlouvy soud vycházel rovněž z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, č. j. 25 Co 360/2020-84, či č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 2 800 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 10 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 7 200 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši žalobkyní požadované, za dobu od 15. 10. 2023 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byl žalovaný, na základě výzvy žalobkyně, kterou lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byl více úspěšný žalovaný, u kterého však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.