17 C 247/2024-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně , právnická osoba, , uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční hotovost ve výši 22 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 19 017 Kč, zahrnující součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč, poplatek za zpracování půjčky, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení částku ve výši 8 596 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení částku 6 486 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou , počet, týdenních splátek po 684 Kč, poslední splátka byla splatná dne , datum, . Žalovaný uhradil na úvěr částku 18 900 Kč. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni, která se domáhala zaplacení částky 22 117 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 12 879,90 Kč, poplatku ve výši 9 237,10 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 15 896,99 Kč (vyčíslený úrok ve výši 29 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 12 879,90 Kč od 3. 1. 2020 do 27. 9. 2023), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 851,49 Kč (vyčíslený úrok ve výši 15 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 12 879,90 Kč od 18. 10. 2022 do 27. 9. 2023) a dále úroku z prodlení z částky 12 879,90 Kč ve výši 15 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně , datum, poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, který byl žalovanému téhož dne v hotovosti vyplacen a který se žalovaný zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem po dobu trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč, dále se žalovaný zavázal k úhradě poplatku za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a k úhradě poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč, celkem tedy částky 19 017 Kč. Ze smlouvy je dále zřejmé, že se žalovaný zavázal splácet úvěr v , počet, týdenních splátkách po 684 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , s účinností od 27. 9. 2023 včetně její přílohy má soud za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z oznámení o postoupení pohledávek adresovaného žalovanému ze dne 29. 9. 2023 ve spojení s podacím lístkem ze dne 27. 10. 2023 má soud za prokázané, že žalovaný byl prokazatelně informován o svém závazku, kdy v tomto oznámení byla rovněž uvedena lhůta k zaplacení pohledávky, a to 10 dnů od data doručení. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2024 ve spojení s podacím lístkem ze dne 2. 4. 2024 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v daném případě sjednán v pevné výši 3 935 Kč za dobu trvání smlouvy, tedy necelých , počet, měsíců, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně poplatkem za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a k úhradě poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši (soud považuje za úrok veškeré náklady, které musí být vynaloženy a smlouva mohla být uzavřena), takže výše úroku dosahuje částky 19 017 Kč. Již skutečnost, že při výši úvěru 22 000 Kč a splatnosti necelých , počet, měsíců činí v daném případě úrok přes 86 % dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Judikatura soudů považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být sice odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje, ta však v daném případě z ničeho nevyplývá ani k tomuto žalobkyně ničeho netvrdila. Zohlednil-li dále soud, že mimo to byla stanovena RSPN na 230,58 %, dále to, že smlouva byla sjednána navíc adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále s přihlédnutím k tomu, že pouze žalovaný byl stižen další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování této smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi vyplacenou částkou 22 000 Kč a částkou 18 900 Kč, kterou žalovaný již uhradil, tedy ve výši 3 100 Kč a úrok z prodlení ve výši požadované žalobkyní, neboť nepřesahuje výši zákonem stanovenou dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Oznámení o postoupení pohledávek, které bylo žalobkyní prokazatelně odesláno dne 27. 10. 2023, obsahovalo rovněž výzvu k plnění se stanovenou desetidenní lhůtou k plnění, kdy soud ve smyslu ust. § 573 OZ vycházel z domněnky dojití výzvy dne 1. 11. 2023. Při zohlednění dní, po které se nedoručuje a stanovené 10 ti denní lhůty k plnění, proto připadá první den prodlení žalovaného na 12. 11. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 18 900 Kč, soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni jistinu ve výši 3 100 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši žalobkyní požadované za dobu od 12. 11. 2023 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byl žalovaný, na základě výzvy žalobkyně v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byl při zohlednění příslušenství pohledávky více úspěšný žalovaný, u kterého však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.