11 C 147/2025-23 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 5 tis. Kč, který se žalovaný včetně „poplatku“ ve výši 3 575 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 15 % p.a. kapitalizovaného na částku 1 218 Kč, „částky za zpracování zápůjčky“ ve výši 500 Kč a dále „částky za službu komfortního a flexibilního splácení“ ve výši 1 857 Kč) zavázal vrátit v 26ti týdenních splátkách po 330 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas. Předmětnou pohledávku dne 29. 7. 2024 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč (ve výši 0,1 % denně z celé dlužné částky za dobu trvání úvěrového vztahu a kapitalizované ke dni 6. 2. 2025) a nedoplatku poplatku ve výši 3 233,92 Kč, dále úroku ve výši 15 % ročně kapitalizovaného za dobu od 20. 9. 2023 do 29. 7. 2024 ve výši 805,67 Kč a dále ve výši 15 % ročně z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 24. 7. 2023 do 29. 7. 2024 ve výši 775 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 7. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , která poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 3 575 Kč uhradit v 26ti týdenních splátkách po 330 Kč, vč. úroku ve výši 88 % p.a., jak vyplývá z uvedené smlouvy. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti a současně se pro případ prodlení zavázal hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Nabytí pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustálených závěrů judikatury nalézacího i odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů dopadají i na řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, kdy se pouze v průběhu řady let poněkud stereotypně v různých variantách obměňují výrazy jako „flexibilní“ či „komfortní“ splácení s podobně formálními výrazy jako „administrativní poplatek“ či „poplatek za zpracování“ či nověji poplatek „za garanci celkové ceny“ a „péči o Zákazníka“ atd., kdy celková suma poplatku se nemění od samotného počátku, zato se průběžně mění názvosloví). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry jiných svých rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši významně přesahuje samotnou jistinu čerpaného úvěru. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru v takové extrémní výši, kdy i přímo ve smlouvě je sjednán úrok 88 % p. a. (v tomto ohledu tedy tvrzení žalobkyně nemají podklad v předložených důkazních listinách), se extrémním způsobem vymykají výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných v dané době ze strany bankovních ústavů (není přitom sebemenší důvod zvýhodňovat jiné finanční instituce, tedy jiné podnikatelské subjekty ze stejného segmentu trhu, oproti bankám), neboť úrok u krátkodobých úvěrů v té době činil necelých 9 % p.a. Takový extrémní nepoměr (navýšení obvyklého úroku ve vyšších stovkách procent) výše sjednaného úroku z úvěru k úroku obvykle na finančním trhu požadovaném dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto „služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně odvislé od počtu splátek, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími soudů za „fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, který je tím připraven o možnost srovnat si cenu jednoho úvěrového produktu s cenou produktu konkurenčního. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád, který naopak spotřebitele zvláštní (kogentní) právní úpravou důsledně chrání (tj. občasné odkazy na zásadu smluvní autonomie v její absolutní podobě se v této oblasti poněkud míjí s právní úpravou). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě „odměn“ a „poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a jejichž výše se odvíjí od výše úvěru, jak plyne ze stále se opakujících smluv téže úvěrující (jindy pak v pozici zapůjčitelky), nikoliv snad od nějaké fixní výše nákladu (tj. zatímco velmi vysoký, ovšem transparentně podaný úrok, při soudním přezkumu obecně obstojí, úrok skrytý nikoliv). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně za hranicí lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování úvěrů za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Krom toho ovšem kapitalizovaný úrok ve výši 1 218 Kč za dobu řádného splácení neodpovídá úrokové sazbě 88 % ročně, tudíž do smlouvy se úvěrující nepodařilo vtělit ani určité ujednání o výši odměny za poskytnutí úvěru, tedy o jedné z podstatných náležitostí smlouvy. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy neuhradil ničeho, pak žalobkyni náleží částka 5 000 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě (v případě notifikace postoupení není z předložených listinných důkazů doba doručení do sféry dispozice žalovaného zřejmá). Ve zbývajícím roz