14 C 209/2025-37 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, ve znění následného dodatku smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) smlouvu o úvěru č. , číslo, , a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál věřitele. Na základě předmětné smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr v celkové výši 14 500 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku ve výši 3 551 Kč do 22. 10. 2024, což žalovaný dosud neučinil. Pohledávka věřitele byla následně postoupena žalobkyni. Ta žalovaného neúspěšně vyzvala k úhradě dlužné částky písemnou předžalobní výzvou ve smyslu § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K jednání se bez omluvy nedostavil.3. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.4. Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Z potvrzení o provedených platbách doložených žalobkyní má soud za prokázané, že věřitel poukázal dne ve dnech , datum, až , datum, celkem , počet, plateb v celkové výši 14 500 Kč na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, , uvedeného ve smlouvě o úvěru. Dále má soud za prokázané, že mezi věřitelem a žalovaným došlo elektronickými prostředky na dálku dne , datum, k uzavření smlouvy o úvěru č. , číslo, (ve znění posledního dodatku ze dne , datum, ) ve smyslu ust. § 2395 OZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednaného úroku, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal společně na poskytnutou jistinu ve výši 14 500 Kč zaplatit celkem částku 18 051 Kč, tedy jistinu navýšenou o úrok ve výši 297,96 % ročně, RPSN činila 2 448,70 %. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 297,96 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 297,96 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.7. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 14 500 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 14 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 OZ v žalobkyní požadované výši v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 15. 3. 2025, odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.8. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaném úroku, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně tohoto oprávněně domáhala, nedůvodné.9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně byla v rozsahu představujícím cca. 80 % předmětu řízení úspěšná. Právo na částečnou náhradu nákladů řízení tak vzniklo žalobkyni, a to po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu (80 – 20) v rozsahu 60 %. Náklady řízení tvoří soudní poplatek 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 400 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 5 AT, a dále 3 náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písmeno a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je osobní povinností žalobkyně. Celkem tak náklady řízení představují částku 2 615 Kč, z čehož 60 % činí 1 569 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.