15 C 208/2024-45 — Okresní soud v Chebu

1. Rozkazní žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 23. května 2024, se žalobkyně domáhala uložení platební povinnosti žalovanému podle výroku I. Žalovaná jistina představovala obohacení, jemuž se mělo žalovanému dostat na úkor žalobkyně tím, že 22 měsíců v době od srpna 2022 do května 2024 bez právního důvodu sám užíval celý dům čp. , číslo, v , adresa, spolu s pozemkem tamtéž, který je v katastru nemovitostí evidován jako stavební parcela , číslo, a pozemková parcela , číslo, , přestože spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou oba účastníci, každý se stejným podílem na celku. Žalovaný tedy nemovitosti užíval nad rámec svého podílu poté, co zde účastníci ukončili společné rodinné soužití a žalobkyně se odstěhovala. Výše obohacení byla stanovena odborným vyjádřením realitní kanceláře podle tržního nájemného a činila 10 tis. Kč měsíčně. Žalobkyně se však za uvedenou dobu domáhala vydání jen 8 tis. Kč měsíčně. Žalovaný měl být vyzván k zaplacení žalované jistiny (vydání obohacení) opakovaně, naposledy dopisem ze dne 22. dubna 2024. Nárok žalobkyně však neuznal a nic nezaplatil. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení nebyla dále blíže odůvodněna.2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Jednak namítal, že nemovitosti v předmětném období neužíval trvale, nýbrž jen v době, kdy jsou u něj v rámci domluveného styku nezletilé děti účastníků. Dále poukázal na to, že žalobkyni nic nebrání v tom, aby realizovala výkon svého spoluvlastnického práva a plnila také povinnosti s ním spojené. Nakonec žalovaný namítl, že žalobkyně mu nenahradila nic ze splátek úvěru, který sjednal na pořízení předmětných nemovitostí již v roce 2013, přestože jí k tomu vyzval.3. Soud vzal za své skutkové zjištění shodná tvrzení účastníků v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Tedy to, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které do srpna roku 2022 užívali společně k rodinnému životu se svými dětmi a že poté se žalobkyně odstěhovala nadále již nemovitosti neužívala. Již tento skutkový stav postačoval k rozhodnutí o žalobě a nebylo tak nutné provádět dokazování podle návrhů účastníků, jež by jen potvrdilo nesporné skutečnosti, nebo by se týkalo skutečností pro rozhodnutí nevýznamných.4. Lze přisvědčit žalobkyni v právním závěru, že pokud některý ze spoluvlastníků užívá společnou věc na úkor ostatních spoluvlastníků nad rámec velikosti svého podílu na věci, obohacuje se na jejich úkor bez právního důvodu a je proto podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) povinen toto obohacení ostatním spoluvlastníkům vydat. Podmínka úkoru spočívá v tom, že ostatní spoluvlastníci jsou z užívání společné věci tímto spoluvlastníkem bez právního důvodu vyloučeni a jsou tedy o něj ochuzeni (viz § 2991 odst. 1 OZ). To znamená, že pokud je kupříkladu užívání založeno dohodou (§ 1126 a násl. OZ), nejde o případ užívání bez právního důvodu a tedy ani o bezdůvodné obohacení uživatele věci.5. V daném případě žalobkyně netvrdila, že by jí žalovaný vyloučil ze společného užívání nemovitostí. Naopak sama uvedla, že se odstěhovala podle svého rozhodnutí po ukončení partnerské soužití účastníků. Lze jistě souhlasit s žalobkyní v tom, že nemůže být nucena setrvávat s žalovaným v partnerském svazku, ale neplatí jistě ani to, že by snad její užívací právo k nemovitostem bylo vázáno právě na takové soužití. Na práva spoluvlastníka nemá vliv, zda spolu účastníci žijí, či nikoli, neboť zákon takovou podmínku pro režim spoluvlastnictví nevytváří. Již z tohoto důvodu je tedy zřejmé, že i případné užívání nemovitostí žalovaným, jež by v důsledku jednání žalobkyně mělo být výhradní (což žalovaný ovšem také popíral), nemohlo být prováděno na úkor žalobkyně.6. Důležité je také to, že poslední soudem zjištěné významné rozhodnutí o způsobu užívání nemovitostí spočívalo ve využití pro společný rodinný život obou účastníků. Pokud by tedy žalovaný užíval nemovitosti podle této dohody (tedy podle spravedlivého, zde právního důvodu, viz § 1991 OZ), nelze po něm požadovat žádné platby ve prospěch dalšího spoluvlastníka, který naopak dohodu spoluvlastníků nedodržel. Žalobkyni jistě nic nebránilo v tom, aby se i při rovnosti podílů domohla jiného rozhodnutí o (režimu) užívání nemovitostí např. postupem podle § 1139 OZ.7. Opačný výklad by v podstatě vedl k tomu, že ten ze spoluvlastníků, který dříve nemovitosti opustí, má právo požadovat po druhém spoluvlastníku platby za užívání nemovitostí, čemuž se druhý spoluvlastník ubrání jedině tím, že nemovitosti také přestane užívat. Oba by tak byli nuceni rezignovat na základní atribut svého (spolu)vlastnického práva. Ani odlišné představy žalobkyně o způsobu využití nemovitostí, které prezentovala na jednání před soudem dne 3. března tr. (nájem či prodej), nemohou neudržitelnost tohoto absurdního výkladu odstranit. Jiné rozhodnutí o nakládání se společnou věcí je totiž vždy podmíněno buď dohodou s druhým spoluvlastníkem (při rovnosti podílů), nebo ingerencí soudu (viz zejména §§ 1128, 1129, 1130, 1139 a 1143 OZ). Do jejich vzniku platí stávající stav.8. V této souvislosti je nutné doplnit, že žalobkyně na uvedeném jednání po poučení a výzvě soudu činěné ve smyslu § 118a odst. 2 OSŘ (viz níže) doplnila, že po ukončení společného soužití se účastníci měli dohodnout na tom, že nemovitosti bude nadále užívat jen žalovaný. Nepotvrdila však již, že součástí toto dohody měl být závazek žalovaného cokoli žalobkyni za to platit. Soud sjednání takového dohody (rozhodnutí o užívání společné věci) nezjistil. Žalobkyně totiž k prokázání této skutečnosti navrhla jen svůj účastnický výslech, což při výslovném popření ujednání žalovaným, jistě nemělo potřebnou důkazní hodnotu. Je třeba si uvědomit, že důkazní břemeno v tomto směru tížilo ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, neboť jde jednak o skutečnost uplatněnou žalobkyní ve svůj prospěch a jednak jde současně o pozitivní skutečnost, tedy o něco, co se stalo. Obecně (tedy s výjimkami v konkrétních případech) totiž platí, že nelze prokázat negativní skutečnost, tedy, že se něco nestalo. Pokud by pak žalobkyně při svém výslechu zopakovala toto své tvrzení, mohl by žalovaný zřejmě jen navrhnout, aby soud vyslechl i jeho k posouzení věrohodnosti výslechu žalobkyně. A po jeho výpovědi, že žalobkyně neuvedla před soudem pravdu (což lze opět při souladu se skutkovým tvrzením předpokládat) by soud z těchto důkazů jistě nebyl schopen tvrzení žalobkyně potvrdit. Ovšem i kdyby bylo žalobkyní uváděné pozdější ujednání účastníků zjištěno, chyběl by zde opět u užívání žalovaného přívlastek bezdůvodnosti a žalobkyni by tedy ani toto zjištění nijak neprospělo.9. Z těchto důvodů soud nezjistil, že by se žalovaný bez spravedlivého důvodu na úkor žalobkyně obohatil a nelze tedy hodnotit, že by jej tížila právní povinnost vydat žalobkyni obohacení ve výši žalované jistiny. Výrokem I. byla proto žaloba na zaplacení částky 176 tis. Kč zamítnuta jako nedůvodná. Stejným výrokem soud zamítl jako nedůvodnou také žalobu na placení úroku z prodlení, neboť nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ.10. K procesnímu postupu soudu je vhodné doplnit, že soud na jednání 3. března tr. poskytl žalobkyni možnost doplnit tvrzení ve smyslu § 118a odst. 2 OSŘ po prezentaci možného právního posouzení věci, které se zjevně lišilo od představ žalobkyně. Poučení a výzva v tomto směru má umožnit účastníku, jehož právní hodnocení soud nepřevzal, uvést další skutečnosti a tím přesvědčit soud o správností svého závěru (tedy přimět soud ke změně posouzení). V této věci nebylo smyslem prezentace předběžného názoru vyloučení překvapivosti rozhodnutí soudu, protože soud se jen přiklonil k hodnocení žalované strany, jež bylo žalobkyni známo nejpozději od doručení jejího písemného vyjádření k žalobě, tedy od 16. října 2024. Soud proto nevyslyšel žádost žalobkyně o poskytnutí lhůty k případnému dalšímu doplnění tvrzení a důkazních návrhů vznesenou s ohledem na osobní neúčast žalobkyně na tomto jednání. Pokud se účastník řízení rozhodne podstoupit projednání věci bez toho, aniž by byl přítomen na jednání před soudem, vystavuje se vědomě riziku, že nebude proto schopen patřičně reagovat na případné změny procesní situace, byť se jednání účastní prostřednictvím svého procesního zástupce. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že zástupce účastníka není jeho zástupcem právním (jak se často nesprávně uvádí). Právní zastoupení totiž občanský soudní řád nezná. Procesní zástupce účastníka zastupuje primárně ohledně dostatečné prezentace skutku, která je zákonem předepsanou procesní povinností (§ 101 odst. 1 písm. a) OSŘ). Jeho právní hodnocení je sice pravidelnou součástí podání či přednesů (zpravidla advokátně zastoupených) účastníků, jde ovšem jen o nepovinou součást (naturalia) vyjádření. Tato úvaha se odráží v tom, že právní hodnocení věci je výsadou soudu (§ 118a odst. 2 a § 157 odst. 2 OSŘ; viz také základní právní zásadu: , právnická osoba, ). Byla-li