16 C 284/2025-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku s příslušenstvím uvedenou pod bodem I. výroku tohoto rozsudku, tedy zaplacení částky 49 747,19 Kč sestávající z nevráceného úvěru 22 891,56 Kč, poplatků 11 855,63 Kč a smluvní pokuty 15 000 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku ve výši 14,75 % z nevráceného úvěru 22 891,56 Kč za období od 7. 2. 2024 do zaplacení, který kapitalizovala do 28. 4. 2025 v částce 4 900,42 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevráceného úvěru 22 891,56 Kč za období od 7. 2. 2024 do zaplacení, který kapitalizovala do 28. 4. 2025 v částce 4 192,49 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 28. 3. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , (dále jen „úvěrující“) a žalovaným. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem 21 493 Kč v pravidelných 45 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 145 Kč do 6. 2. 2024. Žalovaný úvěrující dosud nezaplatil žalovanou částku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 28. 4. 2025 s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), bez nařízení jednání.4. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 o.s.ř. Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první o.s.ř. soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 o.s.ř.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 28. 3. 2023 mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , a žalovaným, a na jejím základě se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit uvedené společnosti spolu s jistinou souhrnný poplatek ve výši 21 493 Kč, tedy celkovou částku 51 493 Kč, a to v pravidelných týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 145 Kč. Dle předmětné smlouvy činí úrok 86 % a RPSN činí 155,95 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou peněžitého dluhu bylo stranami sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle předmětné smlouvy žalovaný převzal peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný svým podpisem stvrdil. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025, a to s účinností k témuž dni. Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne 28. 4. 2025, které bylo žalovanému zasláno dle podacího lístku dne 22. 5. 2025. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 29. 7. 2025, která byla žalovanému zaslána dne 30. 7. 2025, jak vyplynulo z podacího lístku. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. na žalovaném. Žalovaný však ani jednu z těchto povinností nesplnil.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.8. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 28. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. Smluvní strany si v úvěrové smlouvě sjednaly povinnost žalovaného vrátit právní předchůdkyni částku 21 493 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 12 733 Kč, poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního splácení ve výši 5 595 Kč. Soud se zabýval sjednanými poplatky a shledal, že se nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. V projednávané věci tak byl sjednán úrok, který je představuje 72 % poskytnuté jistiny. Taková výše úroku nemůže ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) obstát.10. Přestože je sjednaný poplatek (úrok) nepřiměřeně vysoký, nepůsobí neplatnost smlouvy jako celku sám o sobě, nýbrž ve spojení s dalšími smluvními ujednáními sankční povahy. Předně je třeba zmínit, že žalovaný je pro případ prodlení stižen smluvní pokutou, která je stanovena na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud s ohledem na nepřiměřeně vysoký úrok a další sankční ujednání, které smlouva obsahuje, uzavřel, že se předmětná úvěrová smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a proto je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o.z., kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.11. Protože soud shledal absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, posoudil soud nárok žalobkyně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel peněžní prostředky na podkladě neplatné smlouvy, získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z., čímž se na úkor žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, ve smyslu citovaného ustanovení obohatil, a je podle § 2991 odst. 1 o.z. povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovaný na svém dluhu, dle tvrzení žalobkyně, uhradil částku 16 000 Kč. Žalovaným nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by uhradil více, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 14 000 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal v jí požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 7. 6. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 22. 5.2025 zaslala žalovanému oznámení o postoupení pohledávky včetně výzvy k plnění, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání, tedy 26. 5. 2025. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od 7. 6. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.12. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.