35 C 182/2020-40 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení částky 36 108 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne [datum] uzavřel s žalovanou smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl žalované půjčku ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou půjčku 20 000 Kč, dále souhrnný poplatek ve výši 16 721 Kč, a to vše v pravidelných týdenních splátkách po 613 Kč. Žalovaná své smluvní závazky nehradila řádně a včas. Z celkové částky 36 721 Kč zbývá k úhradě částka 36 108 Kč na jistině s příslušenstvím, přičemž příslušenství tvoří úrok a zákonný úrok z prodlení, který žalobkyně požaduje za dobu po účinnosti postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne [datum]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila žádným způsobem. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle ust. § 115a o.s.ř., neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitek. Z žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o půjčce, smluvní podmínky, smlouva o postoupení pohledávek, příloha č. 1 smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání, předžalobní výzva s podacím lístkem) soud zjistil, že dne [datum] byla uzavřena mezi žalovanou, jako dlužníkem, a [právnická osoba], jako věřitelem, smlouva o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poskytl žalované půjčku ve výši 20 000 Kč, žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tuto částku převzala. Žalovaná se ve smlouvě dále zavázala zaplatit poplatek ve výši 16 721 Kč, který je představován úrokem ve výši 2 554 Kč, tj. 19,98 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 3 801 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 10 366 Kč. Splatnost celé částky 36 721 Kč byla sjednána na 60 týdenních splátek po 613 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 9. 2016 s přílohou, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka přešla na žalobkyni, která tím získala aktivní legitimaci ve sporu. Soud konstatoval také upomínku žalobkyně žalované k zaplacení žalované částky ze dne 21. 6. 2018 s poštovním podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., aplikoval soud ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. č. 89/2012 Sb. na posouzení dané věci ustanovení obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013. Podle § 657 obč. zák. č. 40/1964 Sb. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 tohoto obč. zákoníku lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Na základě uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o půjčce, kterou je nutné posuzovat, jako smlouvu spotřebitelskou v souladu s ustanovením § 52 a násl. obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované půjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná měla věřiteli z titulu půjčky vrátit částku celkem 36 721 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že zbylá částka k úhradě činí žalovanou částku 36 108 Kč, kterou žalovaná žádným způsobem nesporovala, má soud za to, že na dluh již bylo uhrazeno 613 Kč. Soud má ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] za opodstatněný požadavek na zaplacení dlužné jistiny, odpovídající úrok z prodlení a úrok řádný, i poplatek za administrativní zpracování smlouvy ve výši 3 801 Kč. Soud však neshledal důvodným nárok na zaplacení„ souhrnného poplatku“, resp. jeho části ve výši 10 366 Kč, která má připadat na úhradu hotovostního inkasa jako dlužníkem vybraného způsobu úhrady dluhu. Toto ujednání je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v citovaném § 39 obč. zák. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši poplatku. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných žalobcem v obdobných věcech, výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by se poplatky byly stanoveny podle faktických nákladů vynaložených na administrativní činnost či provádění hotovostního inkasa. Lze těžko dovodit, že by se faktické náklady lišily podle výše sjednaných finančních částek řádově o několikatisícové částky. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon a takto navyšoval své profity ze smlouvy o půjčce, aby znesnadnil spotřebiteli možnost porovnání nákladů půjčky. Pokud by byl souhrnný poplatek považován za kapitalizovaný úrok, dosahoval by více než 80 %, přičemž takový úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů. Z formulářové smlouvy o půjčce také plyne, že dlužník dostane zapůjčenou částku v hotovosti pouze v případě, kdy se zaváže k úhradě hotovostních splátek dluhu, spojených s nutností hradit předmětnou odměnu ve výši 10 366 Kč. V opačném případě může na výplatu zapůjčené částky čekat až 13 dnů, v této lhůtě má být převedena na účet. Dle názoru soudu není důvodu, aby byl spojován způsob výplaty a splácení dlužné částky stejným způsobem, jde jen o způsob, jak dlužníka přimět k volbě dražší (a pro věřitele výhodnější) varianty. Tento systém navíc podporuje zadluženost, když vychází z předpokladu, že dlužník, který již je v exekuci, nebude mít zájem o připsání zapůjčené částky na svůj bankovní účet. Soud má tedy v souhrnu za to, že věřitel tímto způsobem obchází zákon, když zastírá dlužníku skutečnou výši nákladů zápůjčky. Soud tedy nemohl nárok na odměnu za inkaso splátek žalobkyni dle žaloby přiznat. Z těchto důvodů soud zamítl nárok žalobkyně na úhradu části poplatku ve výši 10 366 Kč. Co do zbývající části dluhu soud žalobě vyhověl, a to i ohledně uplatněného příslušenství, přičemž o úhradě úroků z prodlení soud rozhodl dle § 517 obč. zák. Sazba úroku byla stanovena v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 542,67 Kč, přičemž tato částka představuje 42,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,29 % a úspěchu žalované v rozsahu 28,71 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 445 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 108 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.