34 C 326/2021-31 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá po žalovaném zaplacení částky 11 400 Kč (dlužná jistina ve výši 8 779,37 Kč a poplatky ve výši 2 620,63 Kč) s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] (dále jen„ [příjmení] [právnická osoba]“) uzavřela s žalovaným dne 1. 7. 2014 smlouvu o půjčce, na základě které [právnická osoba] [jméno] poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit [právnická osoba] [jméno] půjčenou částku a dále částku ve výši 11 100 Kč (tj. kapitalizované úroky ve výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč), a to v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil částku 14 700 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovaným zcela uhrazena, úročí se dlužná jistina úrokem ve výši 23,72% ročně dle smlouvy o půjčce, a to od 7. 12. 2019. Pohledávka za žalovaným byla [právnická osoba] [jméno] postoupena dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně po žalovaném kromě dlužné jistiny žádá úrok ve výši 9 128,15 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 084,13 Kč, úrok ve výši 23,72% ročně z částky 8 779,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 8 779,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že [právnická osoba] [jméno] před uzavřením smlouvy o půjčce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel z údajů poskytnutých zákazníkem (žalovaným) v zákaznické kartě. 2. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jenž je státním občanem [země]. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku [číslo] odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 o. s. ř. a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky, od 21. 5. 2007 na adrese [adresa žalovaného], došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu. 3. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující a žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dnem 31. 1. 2022. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil, soudu nic netvrdil ani nedoložil. 4. Ze smlouvy o půjčce soud zjistil, že [právnická osoba] [jméno] uzavřel dne 1. 7. 2014 s žalovaným smlouvu, na základě které žalovanému poskytl částku 15 000 Kč. Strany si sjednaly za poskytnutí tohoto úvěru poplatek ve výši 11 100 Kč, který tvoří úrok ve výši 2 100 Kč, částka za administrativní činnosti ve výši 3 000 Kč, částka za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč). Žalovaný se zavázal splatit celkovou dlužnou částku ve výši 26 100 Kč (15 000 Kč + 11 100 Kč) v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný úvěrovou smlouvu vlastnoručně podepsal. Žalovaný uhradil částku ve výši 14 700 Kč, která byla započtena částečně na jistinu, úrok a na poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso. 5. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný je žije v nájmu, má dvě vyživovací povinnosti. Dále žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou 10 500 Kč (nájem 3 800 Kč, domácnost 6 000 Kč a telefon 700 Kč). Žalovaný pracoval jako svářeč na hlavní pracovní poměr a zaměstnání bylo ověřeno. Žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a SIPO. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že [právnická osoba] [jméno] postoupil dne 6. 12. 2019 na žalobkyni pohledávku za žalovaným a o tomto postoupení byl žalovaný informován oznámením ze dne 6. 12. 2019. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka. 7. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 11. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 3 písm. a), b) zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání a věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně (tj. s odbornou péčí) nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. že si neověřila úvěruschopnost žalovaného (např. v systému NRKI, SOLUS, vyžádáním dalších dokladů, vyžádáním informace od dalších věřitelů žalovaného, zda žalovaný splácí své závazky řádně a včas, výpisy z bankovních účtů, nájemní smlouvou, atp.). Žalovaný byl dotazován na své rodinné, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Avšak jediné doklady, které jsou uvedeny v zákaznické kartě a které žalovaný při sjednávání úvěru předložil, je pracovní smlouva,