38 C 422/2021-25 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným po řádném přezkoumání jeho úvěruschopnosti uzavřela dne 6. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v částce 30 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 000 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“), odměny za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč (dále jen„ administrativní úhrada“), odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) a poplatku za doplňkovou službu životního pojištění (dále jen„ poplatek za pojištění“) ve výši 720 Kč v 60 týdenních splátkách po 912 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 9. 2020. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 7. 10. 2019 a celkově žalovaný uhradil 9 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 30 000 Kč na jistině, 5 120 Kč na administrativní úhradě, 10 000 Kč na inkasní úhradě a 600 Kč na poplatku za pojištění s úrokem ve výši 18,87 % ročně. Smlouvou ze dne 15. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 6. 8. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (se smluvními podmínkami, č.l. 16 - 17) soud zjistil, že žalovaném byla poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 000 Kč (úroková sazba 32,15 % ročně), poplatkem (patrně administrativní úhradou) ve výši 6 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 12 000 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 720 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 54 720 Kč v 60 týdenních splátkách po 912 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) úvěru činila 215,01 % a souladu s článkem 5 smluvních podmínek měla právní předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení s úhradou splátky včas mj. právo na vyrovnání celé zbývající neuhrazené části jistiny. Z údajů v zákaznické kartě (č.l. 14-15) soud zjistil, že ke dni 6. 8. 2019 požadoval žalovaný úvěr ve výši 30 000 Kč, od ledna 2019 měl být zaměstnán jako automechanik, uváděl příjem 15 850 Kč a měsíční výdaje ve výši 8 250 Kč, k čemuž měl doložit výplatní pásky, pracovní smlouvu, faktury za energie a doklady o úhradě nájmu. Právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek (ISAS včetně seznamu postoupených pohledávek) ze dne 15. 1. 2021 s uvedením jejich celkové výše 49 970 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 (č.l. 19, podací lístek na č.l. 22) a žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 13. 5. 2021 (č.l. 20-2131, podací lístek na č.l. 23) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávek 50 827,60 Kč. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 000 Kč, administrativní úhradou ve výši 6 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 12 000 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 720 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 54 720 Kč v 60 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel, uhradil pouze 9 000 Kč a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 10. V návaznosti soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťoval úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu