37 C 72/2021-25 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 27.1.2021 se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 14 900 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) dne 17.3.2017 uzavřel s žalovanou smlouvu o půjčce (spotřebitelský úvěr) na základě které poskytl žalované půjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou půjčku, včetně úroku ve výši 1 400 Kč, administrativního poplatku ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, nejpozději do 27.4.2018 v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Na svou pohledávku žalovaná uhradila pouze částku 2 500 Kč, která byla částečně započtena na sjednané poplatky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 došlo k převedení pohledávky na žalobce. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 14 900 Kč, která představuje dlužnou jistinu ve výši 10 000 Kč, dlužné poplatky ve výši 4 900 Kč. Dále požaduje kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný úrok z prodlení, běžný úrok a úrok z prodlení. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena již za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 4. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 17.3.2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě se úvěrující společnost zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od věřitele převzala v hotovosti poskytnutý úvěr. Žalovaná zaplatila podle tvrzení žalobce částku 2 500 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou postoupil žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29.11.2019. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku ze dne 3.9.2020, oznámení o postoupení pohledávky a kartu zákazníka. 10. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěry, právní předchůdce žalobce provedl hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobci předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka – žádost o úvěr vyplněno, že žalovaná je zaměstnána od 11/2016 a její pravidelný měsíční příjem činí 9 129 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu s manželem a jedním nezaopatřeným dítětem. Jsou zde uvedeny výdaje na bydlení ve výši 1 500 Kč, osobní výdaje ve výši 5 750 Kč. Žalovaná současně ve smlouvě o půjčce stvrdila, že úvěrující společnost s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalované. 11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela. 12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolut