38 C 149/2023-23 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 5. 9. 2022 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 65 000 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran na účet žalovaného. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny, žalovaný uzavření Smlouvy potvrdil zejména zasláním verifikační platby. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, dostal se do prodlení s první splátkou, jež byla splatná ke dni 15. 9. 2022. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky, žalovaný na zasílané upomínky nereagoval, žalobkyně proto ke dni 21. 10. 2022 úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného písemně informovala. Žalovaný do dnešního dne neuhradil ničeho. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 5. 9. 2022 (ISAS) zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalovanému jako dlužníkovi (ve Smlouvě označenému jako spotřebitel) na jeho výslovnou žádost poskytnout na účet č. [bankovní účet] částku až 65 000 Kč, a to ve splátkách ve výši 21 453 Kč do pěti pracovních dnů od nabytí účinnosti Smlouvy při splnění všech předcházejících relevantních zákonných i smluvních podmínek. Částka 31 297 Kč měla být vyplacena ve prospěch spotřebitele za účelem úplné úhrady předchozího závazku spotřebitele vůči věřiteli, vyplývajícího ze smlouvy [číslo] ze dne 31. 8. 2022 ve výši 31 297 Kč, a to do pěti pracovních dnů poté, co spotřebitel písemně předloží dokumentaci potřebnou k úhradě výše zmíněného závazku. Částku 12 250 Kč věřitel započte na náklady specifikované v bodu 4.8 Smlouvy. Žalovaný se dle Smlouvy zavázal úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách ve výši 2 812 Kč, úvěr je splatný ke dni 15. 8. 2028. Z předsmluvních informací (č.l. 10-13) má soud za zjištěné, že žalovaný byl seznámen s podmínkami Smlouvy, tak jak je uvedeno výše, z tabulky umoření soud konstatoval podrobný předpis jednotlivých splátek úvěru. Z výpisu z běžného účtu (č.l. 14-15) má soud za prokázané, že žalobkyně dne 8. 9. 2022 převedla na účet žalovaného částku 21 453 Kč (platba pod [variabilní symbol]), dne 5. 9. 2022 byla na účet žalobkyně provedena z účtu žalovaného tzv. verifikační platba ve výši 1 Kč, dne 2. 9. 2022 převedla žalobkyně na účet žalovaného částku 24 000 Kč (platba pod [variabilní symbol]), dne 31. 8. 2022 byla na účet žalobkyně provedena z účtu žalovaného tzv. verifikační platba ve výši 1 Kč. Z upomínek ze dne 20. 9. 2022 a 5. 10. 2022 (č.l. 16) bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné splátky ve výši 2 812 Kč. Ze zesplatnění úvěru – možnosti alternativního řešení (č.l. 17) soud zjistil, že žalovaný byl upozorněn na zesplatnění úvěru ke dni 21. 10. 2022, přičemž při zaplacení dlužné částky mohl pokračovat ve splátkovém kalendáři dle uzavřené úvěrové smlouvy, případně požádat o odložení úhrady dlužných plateb. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 7. 2023 (č.l. 17) má soud za zjištěné, že žalovaný byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 45 451 Kč. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou [číslo] poskytla žalovanému dne 8. 9. 2022 převodem na jeho účet první část úvěru ve výši 21 453 Kč. Zbylou část úvěru ve výši 31 297 Kč žalobkyně žalovanému dle doložených listin neposkytla. Žalovaný byl povinen úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách, přičemž první splátka ve výši 2 812 Kč byla splatná dne 5. 9. 2022, žalovaný se však dostal do prodlení s uhrazením již první splátky, a ani přes opakované výzvy žalobkyně neuhradil ničeho. Soud má dále za zjištěné, že žalobkyně dne 2. 9. 2022 převedla na účet žalovaného částku 24 000 Kč. 9. Soud standardně hodnotí, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp.