38 C 403/2022-38 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 20. 1. 2020 smlouvu o úvěru na částku 10 000 Kč, kterou žalované poskytla bezhotovostně. Žalovaná se zavázala spolu s jistinou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 7 994 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za zpracování a částky za administrativní činnost v 52 týdenních splátkách. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná od uzavření smlouvy uhradila celkem 2 000 Kč. Podáním ze dne 3. 1. 2023 žalobkyně doplnila, že některé soudy nižších stupňů nedostatečně zohledňují evropskou úpravu, kterou ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru implementuje, a její výklad Soudního dvora Evropské unie. Žalobkyně odkazuje na Obecné pokyny pro poskytování a sledování úvěru ze dne 29. 5. 2020, podle žalobkyně závazné. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala informace o žalované, ověřovala informace o žalované z registrů NRKI, BRKI a SOLUS, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, prověřovala příjem žalované, nespolehla se pouze na potvrzení o příjmu (dokladem o rodičovském příspěvku a složenkami) a vycházela i ze statistických informací. Podle žalobkyně jsou jiné požadavky kladeny na spotřebitelský úvěr na nákup nemovitosti a jiné na úvěry ostatní. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp.zn. 33 ICdo 27/2021. Dále žalobkyně odkázala na stanovisko generálního advokáta ve věci Soudního dvora EU C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení]), nikoli rozhodnutí soudu samotné. Žalobkyně dospěla k závěru, že ze znění směrnice 2008/48/ES ani rozhodovací praxe Soudního dvora EU neplyne, že by poskytovatel úvěru se nemohl spolehnout pouze na údaje o průměrných výdajích nebo záznam o spotřebiteli z úvěrových databází. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze seznamu exekucí (č.l. 19) bylo zjištěno, že proti žalované jsou vedeny dvě exekuce, zahájené v roce 2019 a 2020. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 20. 1. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 29) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti, kterou se zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši 7 994 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 3 103 Kč, částky za zpracování a služby ve výši 4 890 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 17 994 Kč v 52 týdenních splátkách po 347 Kč s poslední splátkou ve výši 297 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 263,12 % a výpůjční úroková sazba činila 56% ročně. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 1. 2020 (č.l. 30) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Dále bylo zjištěno ze zákaznické karty ze dne 20. 1. 2020 (č.l. 20), že je v ní uveden zdroj příjmů mateřská dovolená, měsíční výše čistých příjmů: 7 600 Kč, ostatních příjmů 3 536 Kč, dalšího příjmu 8 000 Kč, celkem 19 136 Kč (položky nejsou blíže identifikovány); měsíční výše výdajů 3 000 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 (č.l. 31 p.v.) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka ve výši 23 433,88 Kč byla postoupena na žalobkyni dle smlouvy ze dne 28. 1. 2022. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění ze dne 10. 2. 2022 (č.l. 31). 4. Soud má za zjištěné, že žalované byla dne 20. 1. 2020 právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta v hotovosti (nikoli bezhotovostně, jak je uvedeno v žalobě) částka 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 7 994 Kč vrátit v 52 týdenních splátkách. Žalovaná poskytnutou částku nevrátila, uhradila právní předchůdkyni žalobkyně pouze 10 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávku nabyla jako postupník ve smyslu ust. § 1879 o.z. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruscho