51 C 286/2023-16 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 000 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] dne [datum]. Věřitel měl žalovanému poskytnout půjčku ve výši 20 000 Kč, kterou měl žalovaný převzít v hotovosti v den uzavření smlouvy, žalovaný měl převzetí stvrdit vlastnoručním podpisem. Spolu s jistinou půjčky se měl žalovaný zavázat splatit i souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, celkem se žalovaný zavázal vrátit 33 920 Kč, 53 týdenními splátkami, které měly být vráceny v hotovosti. Žalovaný však neměl půjčku zcela splatit, a to ani ke dni splatnosti poslední splátky (14. 8. 2009). Žalovaný měl věřiteli uhradit pouze částku 2 560 Kč (započítáno nejprve na souhrnný poplatek). Pohledávka měla být žalobkyni postoupena postupným postupováním pohledávek. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání dne [datum]. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání řádně a včas omluvil, o odročení jednání bez dalšího nežádal. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno nejméně deset dní před dnem jednání (stejně jako žalobkyni), jednání se nezúčastnil, ani se řádně a včas neomluvil, nepožádal o odročení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Z dokumentu označeného jako smlouva o půjčce soud zjistil, že se jedná o dokumneta, na jehož základě se věřitel dne [datum] zavazuje poskytnout půjčku žalovanému ve výši 20 000 Kč. Žalovaný stvrdil podpisem smlouvy, že od věřitele v hotovosti převzal celou výše uvedenou částku půjčky a tuto se spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč zavázal vrátit věřiteli 53 týdenními splátkami po 640 Kč. 5. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] [číslo], musí soud z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele,a to povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují poždavyk čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS s tím, že čl. 8 a 23 cit. směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostání úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní se pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 6. Při právním posouzení bylo postupováno podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, popř. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč.zák.“), a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o.z.“). 7. Soud je dle shora uvedeného povinen přezkoumávat, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o půjčce dne [datum]. Na tom nic nemění skutečnost, že v uvedené době právnímu předchůdci žalobkyně takovou předsmluvní povinnost žádný právní předpis neukládal (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 2020, IV. ÚS 702/20). K uvedenému však bylo zapotřebí, aby žalobkyně rozhodné skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti věřitele tvrdila, součástí žalobních tvrzení takové rozhodné skutečnosti (a označení důkazů) však nebyly. Bylo tedy namístě žalobkyni poučit podle § 118a o. s. ř., což je však procesní poučení, které je účastníkům poskytováno při jednání soudu. Žalobkyně se však k jednání nedostavila, nemohla být řádně poučena. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení co do řádného uzavření smlouvy o půjčce a s tím souvisejícího řádného přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného při uplatnění korektivu dobrých mravů (§ 39 obč. zák.). Soud proto smlouvu o půjčce posoudil jako neplatnou podle § 39 obč. zák. Nárok však bylo možné posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. v rozsahu poskytnuté částky 20 000 Kč, neboť žalovaný podpis (byť neplatné) smlouvy stvrdil převzetí peněžité částky v hotovosti a je proto jeho povinností podle § 451 odst. 1 obč. zák. tuto částku věřiteli (na kterého byla pohledávka řádně a platně postoupena) vydat. Žalovaný tak učinil pouze v rozsahu částky 2 560 Kč, je proto povinen žalobkyni vydat částku 17 440 Kč včetně odpovídajícího úroku z prodlení podle tehdy platných právních předpisů (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Žaloba pak byla zamítnuta co do částky 2 560 Kč, neboť v tomto rozsahu bylo bezdůvodné obohacení žalovaným vydáno včetně úroku z prodlení z této částky za dobu od 2. 7. 2015 do zaplacení a také co do vyčísleného úroku ve výši 11 360 Kč, neboť v řízení nebyla prokázána důvodnost takového nároku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 675,49 Kč, přičemž tato částka představuje 74,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 12,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.