38 C 213/2024-28 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po ověření jeho identity a prověření jeho schopnosti splácet úvěr uzavřela dne 21. 12. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný čerpal prostředky v celkové výši 15 000 Kč a vrátil 6 800 Kč. Žalovaný neplnil svou povinnost úvěr řádně splácet, proto žalobkyně úvěr ke dni 12. 2. 2024 zesplatnila. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny další poplatky a smluvní pokuty.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 12. 2022 (č.l. 13-14) bylo zjištěno, že žalovanému byl žalobkyní poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč, roční úrokovou sazbou ve výši 25,90% a RPSN 29,23%. Výše minimální měsíční splátky činila 3,182% z úvěrového rámce, tj. 477 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 17 106 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl své celkové čisté měsíční příjmy ve výši 35 000 Kč, zaměstnavatel , právnická osoba, ., , adresa, , příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč. Smlouva byla podepsána elektronicky PINem , číslo, . Ze sdělení (č.l. 15) soud zjistil, že žalovaný měl nárok na vrácení 25% zaplacených úroků při řádném a včasném splacení svých závazků vůči žalobkyni. Z výpisu čerpání a úhrad (č.l. 16-17) bylo zjištěno, že žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč a vrátil žalobkyni 6 800 Kč. Dále soud konstatoval úvěrovou zprávu (č.l. 18-19) a dokument Metodika posouzení úvěruschopnosti klienta (č.l. 20). Z listiny označené jako „Potvrzení o ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik“ ze dne 13. 5. 2024 (č.l. 22) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, měsíční příjem žalovaného má činit 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 10 000 Kč, zdroj příjmů je „zaměstnanec“. U položek SOLUS, NRKI, CEE je uvedeno „ok“. Z výzvy z dne 12. 2. 2024 (č.l. 23) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván ke splacení čerpané částky ve výši 13 474,07 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 2. 2024 (č.l. 25) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 13 893,71 Kč. Obě výzvy žalobkyně doložila podacím archem (č.l. 24,26).4. Soud má za zjištěné, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 2022 čerpal žalovaný od žalobkyně celkem 15 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil 6 800 Kč.5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.1. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.10. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho příjmy (pracovní smlouva, výplatní pásky) výdaje (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu), a existenci dalších závazků žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené nák