58 C 97/2025-9 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 16 631 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný dne 23. 9. 2024 uzavřel prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému dne 23. 9. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, úvěr ve výši celkem 10 000 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného původní věřitel úvěr dne 23. 1. 2025 zesplatnil. Pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Žalovaná částka pak představovala dosud nesplacenou jistinu úvěru 10 000 Kč a smluvní úrok 6 631 Kč. Pro případ, že by soud nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru neuznal, požadovala žalobkyně přisouzení dlužné částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k uplatněnému nároku nikterak nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.3. Soud rozhodl věc v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.”), bez nařízení jednání, protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobních tvrzení. Žalobkyně s tímto procesním postupem souhlasila již ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoliv byl poučen, že v takovém případě bude soud jeho souhlas předpokládat (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovil souhlas.4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.5. Dne 23. 9. 2024 v 15:06 hod. žalovaný elektronicky sjednal s původním věřitelem smlouvu o revolvingovém úvěru , číslo, (dále jen „smlouva o spotřebitelském úvěru“), ve které byl identifikován rodným číslem, adresou místa trvalého pobytu, číslem mobilního telefonu a emailem a na jejímž základě původní věřitel zaslal žalovanému téhož dne na účet č. , č. účtu, , tedy na účet uvedený ve smlouvě, platbu ve výši celkem 10 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet formou tzv. minimální měsíční splátky, jejíž počáteční výše činila 2 144 Kč s tím, že každý měsíc se výše splátky bude lišit v závislosti na tom, kolik již bylo splaceno (k tomu viz smlouva o revolvingovém úvěru , číslo, , výpis z běžného účtu původního věřitele, to vše založeno v elektronickém spisu CEPR).6. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni, která vyzvala žalovaného k zaplacení jeho dluhu, a to ve lhůtě tří dnů, předžalobní výzvou předanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2025 a odeslanou žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě (k tomu viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně dodatku č. 1 a seznamu postoupených pohledávek, výzva k úhradě před podáním žaloby včetně podacího lístku, to vše v CEPR).7. Z ostatních provedených důkazů pak soud již nezjistil pro rozhodnutí ve věci samé nic podstatného.8. Po právní stránce soud věc posoudil zejména dle § 2 odst. 1, § 75, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a § 1879, § 1880 odst. 1, § 1887, § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž okamžiku (dále jen „o. z.“). Otázku úroku z prodlení pak soud posoudil zejména podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni, čímž je dána její aktivní legitimace ve sporu.13. Dále vzal soud za prokázané, původní věřitel a žalovaný uzavřeli distančním způsobem smlouvu, kterou je po právní stránce nutno posoudit jako smlouvu o úvěru (§ 2395 o. z), který byl současně spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Soud se tedy musel nejprve zabývat otázkou, zda původní věřitel jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně prověřil a posoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 ZoSÚ).14. Již ze samotných žalobních tvrzení, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a údajů z lustrace dlužníka v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, jakož i dle úvěrové historie, soud shledal, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo a nemohlo být řádné, protože původní věřitel neověřil žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Lustrace žalovaného ve shora uvedených databázích tento deficit nemohla zhojit, protože tyto databáze (k tomu viz znění § 86 odst. 1 ZoSÚ) jsou jen podpůrným (a sekundárním) zdrojem informací o úvěruschopnosti spotřebitele. Původní věřitel tedy své zákonné povinnosti důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele nedostál.15. V důsledku toho soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá a druhá ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.), přičemž žalobkyně má vůči žalovanému jako smluvní straně, která s původním věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřela a které původní věřitel úvěr na účet uvedený ve smlouvě poskytl, nárok pouze na to, aby jí žalovaný vrátil jistinu původního spotřebitelského úvěru, tedy v tomto případě částku 10 000 Kč (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).16. S ohledem na shora vyložené tak soud žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud, vycházeje z domněnky v § 573 o. z., dospěl k závěru, že předžalobní výzva k plnění se do dispoziční sféry žalovaného dostala dne 19. 2. 2025 a po uplynutí třídenní lhůty, stanovené ve výzvě, se žalovaný ocitl v prodlení. Žalobkyni tedy náleží nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne 25. 2. 2025 (§ 1958 odst. 2, § 1970 o. z.).17. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Právo na zaplacení smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení nad rámec shora přiznaného, nemohlo žalobkyni – pro absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru jako celku – vůbec vzniknout.18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnější žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 619 Kč. Při posouzení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlédl i k žalobkyní uplatněnému příslušenství, přičemž dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně činí 61,83 % (k okamžiku vyhlášení rozsudku se žalobkyně domáhala zaplacení částky celkem 17 646,89 Kč, žalobě však bylo vyhověno jen co co částky celkem 10 910,68 Kč), zatímco úspěch žalovaného činí 38,17 %, rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného je tak 23,66 %. Celkové účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zapla