11 C 184/2024-68 — Okresní soud v Chrudimi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 15. 4. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 62 422,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 897,98 Kč za dobu od 15. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 4. 7. 2018, na základě níž žalobkyně jako věřitel poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 143 098 Kč, na níž žalovaný do 5. 10. 2023, kdy došlo k zesplatnění všech pohledávek, zaplatil 216 774 Kč (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 55 p.v.). Žalovaná částka byla tvořena splátkami splatnými do zesplatnění ve výši 22 767 Kč, jistinou ve výši 30 130,98 Kč, smluvní pokutou v celkové výši 8 060,42 Kč, úrokem z prodlení ve výši 1 114 Kč a účelně vynaloženými náklady ve výši 350 Kč.2. Soud věc projednal a rozhodl bez jednání, poté, co účastníky seznámil s právním názorem (č.l. 49), z něhož v tomto rozhodnutí vycházel.3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 54 až 57), že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to vyhodnocením informací získaných v dostupných registrech a databázích a ve scoringovém modelu, které konfrontovala s údaji poskytnutými žalovaným, o jejichž pravdivosti neměla důvod pochybovat. Žalobkyně pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvažovala průměrný měsíční příjem ve výši 14 545 Kč, který žalovaný doložil výplatními páskami za období 3-5/2018. Žalobkyně dále vyhodnotila všechny rozhodné výdaje žalovaného, které konfrontovala s právními instituty z oblasti státní sociální politiky a částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalobkyně tedy počítala s výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátkami dalších úvěrů ve výši 2 000 Kč a ostatními výdaji žalovaného ve výši 1 000 Kč, přičemž po zohlednění všech výdajů měl žalovaný dostatečný disponibilní zůstatek pro schválení úvěru se splátkou 3 676 Kč.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.4. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 4. 7. 2018 prostřednictvím autobazarového prodejce částku 143 098 Kč (č.l. 13 a 36), která byla dne 11. 7. 2018 převedena na účet prodejce, na koupi vozidla , jméno FO, , jméno FO, vyrobeného v roce 2011, přičemž žalovaný sám doplatil dalších 15 900 Kč. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 7. 2018 smlouvu o úvěru (č.l. 13), na základě níž žalobkyně poskytla ve prospěch žalovaného 143 098 Kč s tím, že jí žalovaný v 72 měsíčních splátkách po 3 676 Kč zaplatí celkem 264 672 Kč, tj. navýšení o 121 574 Kč, tedy o 85 %, což představuje navýšení 14% ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 72 měsícům splácení), při RPSN 25,57 % (č.l. 13) a úroku 22,94 % ročně. Na poskytnutou částku žalovaný do 5. 10. 2023 zaplatil celkem 216 774 Kč (č.l. 45).5. Přípisem ze dne 25. 10. 2023 (č.l. 37) žalobkyně oznámila žalovanému, že v důsledku jeho prodlení s úhradou dlužné částky došlo ke dni 5. 10. 2023 k zesplatnění dosud nesplatných částek, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 55 786,98 Kč do 14. 11. 2023 s tím, že pokud uvedenou částku v dané lhůtě neuhradí, vyzývá ho současně k odevzdání předmětu financování. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil ani žalobkyni financované vozidlo nepředal, žalobkyně proto dne 14. 11. 2023 odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva a vyzvala žalovaného k provedení změny vlastníka v registru vozidel (č.l. 38).6. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že úvěruschopnost posoudila řádně a s odbornou péčí. Žalobkyně hodnotila údaje získané z dostupných registrů a databází (č.l. 59, 62) a vycházela z údajů poskytnutých žalovaným (č.l. 58), přičemž čisté měsíční příjmy ve výši 14 545 Kč ověřila z výplatních pásek za období 3-5/2018 (č.l. 62 p.v. až 63). Z listin předložených žalobkyní však nevyplývá, jakým způsobem zohlednila skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 31. 1. 2019, ačkoli doba splácení poskytnutého úvěru měla být 6 let. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by jakýmkoli způsobem zkoumala a ověřovala výdaje, které žalovaný deklaroval v celkové výši 3 000 Kč (0 Kč výdaje na bydlení, 2 000 Kč na splátky dalších úvěrů, 1 000 Kč ostatní měsíční výdaje), jež se již na první pohled jeví jako značně podhodnocené(č.l. 58). Nic na tom nemůže změnit ani tvrzení žalobkyně, že pro účely posouzení úvěruschopnosti započetla do výdajů na bydlení částku 1 000 Kč vyplývající ze statistických údajů (č.l. 55 p.v.).Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona).9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. V daném případě žalobkyně předložila bilanci příjmů a výdajů, která měla umožnit splácení úvěru, avšak nebyly, s výjimkou tří výplatních pásek, předloženy, byť prosté, kopie zdrojů, z nichž byly tyto údaje čerpány, a nebylo tak doloženo, jaké byly skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného, ačkoli jejich deklarovaná výše 3 000 Kč měsíčně (byť žalobkyně počítala s částkou o 1 000 Kč vyšší) je zjevně podceněná. Měsíční příjem žalovaného ve výši 14 545 Kč stěží postačoval na úhradu splátky a běžných měsíčních výdajů (14 545 Kč mínus splátka 3 676 Kč, a to celé děleno 30 dává denní částku 362 Kč, z níž bylo třeba zaplatit výdaje na stravu, bydlení, mot. palivo, ošacení, komunikaci, zdraví, zájmy atd.) a to po dobu šesti let. Žalobkyně rovněž neuvedla, jakým způsobem zohlednila skutečnost, že pracovní poměr, z něhož žalovanému příjem plynul, byl uzavřen na dobu určitou do 31. 1. 2019. Nebylo doloženo, na základě jakých údajů byl posuzován „způsob plnění dosavadních dluhů“ a jak konktérně byl vyhodnocen. Údaje, které žalobkyně uvedla, naopak nasvědčují tomu, že navržená splátka neodpovídala bonitě žalovaného.11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované an