31 C 204/2020-43 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 33 783 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 14. 10. 2019 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, z nichž jen 27 500 Kč bylo vyplaceno na účet žalovaného, neboť částka 2 500 Kč byla převedena na účet zprostředkovatele úvěru. Poskytnutý úvěr spolu s úroky se žalovaný zavázal splatit ve 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč, což však žalovaný řádně a včas neučinil, a proto žalobkyně kromě zbývající jistiny (27 288 Kč) a dlužných splátek (3 350 Kč) uplatnila i smluvní pokuty v celkové výši 2 945 Kč a náklady na upomínání ve výši 200 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na [datum]. Vzhledem k tomu, že se nikdo z řádně předvolaných účastníků k nařízenému jednání nedostavil, projednal soud věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů. 4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 10. 2019, jejíž součástí byly i obchodní podmínky, soud zjistil, že žalobkyně poskytla, jakožto registrovaný poskytovatel nebankovních spotřebitelských úvěrů, žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, ze kterého měl žalovaný obdržet na svůj účet 27 500 Kč, a zbývající 2 000 Kč měly být převedeny na účet zprostředkovatele úvěru. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 15. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně lustrovala žalovaného v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem, žalovaný uvedl příjmy ve výši 27 000 Kč a výdaje ve výši 9 159 Kč, přičemž žalobkyně počítala s normativními náklady na bydlení 5 314 Kč, s životním minimem 3 410 Kč a s nezabavitelnou částkou 5 816 Kč. Z výplatních pásek žalovaného vyplývají průměrné čisté měsíční příjmy 18 716 Kč, z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že měsíc před poskytnutím úvěru měl žalovaný celkové příjmy 40 296 Kč a celkové výdaje 39 999,03 Kč. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 14. 10. 2019 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má závazek vůči věřiteli [anonymizováno] ve výši 30 000 Kč a měsíčně splácí částku 2 659 Kč a dále uvedl, že jeho měsíční náklady na bydlení jsou 6 500 Kč a celkové měsíční příjmy 27 000 Kč. Poskytnutý úvěr měl být dle předpisu úhrad zaplacen ve 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč. Dle listiny„ Bonita smlouvy“ žalovaný dosud uhradil částku 1 900 Kč. Žalobkyně sice vystavila upomínku ze dne 28. 2. 2020, nicméně z žádného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by tato upomínka byla žalovanému zaslána, přičemž tato skutečnost nemůže být prokázána čestným prohlášením zaměstnance žalobkyně, interním seznamem odeslaných zásilek a neurčitým účetním dokladem pošty. Žalobkyně kvůli prodlení žalovaného se splácením úvěru tento zcela zesplatnila v rámci předžalobní výzvy ze dne 25. 2. 2020, která byla žalovanému odeslána dne 25. 3. 2020. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 15. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně odeslala dne 15. 10. 2019 na účet žalovaného částku 27 500 Kč. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 14. 10. 2019 se žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které byla žalovanému poskytnuta částka 27 500 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 1 900 Kč. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, resp. 27 500 Kč po odečtení provize zprostředkovatele, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když nedostatečným způsobem zkoumala zejména výdaje a další závazky žalovaného. Toto zjištění vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně kromě výpisu z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku blíže závazky žalovaného nezkoumala (např. nahlédnutím do registru bankovních a nebankovních klientských informací) a následně případná zjištění přezkoumatelným způsobem nezohlednila při prověřování úvěruschopnosti žalovaného. K tomu je třeba dodat, že už pouze z jednoho výpisu z účtu žalovaného za září 2019 (jakkoli se výpis pouze za jeden měsíc jeví nedostatečným), dle kterého měl na účtu zůstatek pouze ve výši 0,29 Kč, vyplývá, že měsíční příjmy žalovaného se prakticky rovnaly jeho výdajům, navíc například jen za nájemné na měsíc září zaplatil žalovaný částku 9 000 Kč, žalobkyně však počítala pouze s normativními náklady na bydlení 5 314 Kč, případně s žalovaným uvedenými náklady 6 500 Kč, aniž by je dále zkoumala. Žalobkyně se ani nijak nevěnovala tvrzení žalovaného o příjmu ve výši 27 000 Kč, ani tomu, zda se jedná o příjem čistý či hrubý. Z předložených výplatních pásek přitom vyplynulo, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil od začátku roku 2019 částku 18 716 Kč. Není ani možné uzavřít, že by žalovaný neměl vůbec žádné jiné měsíční výdaje, než výdaje na bydlení, když například již z výše zmíněného výpisu z účtu vyplývá, že si žalovaný dobíjel telefonní kredit. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu právních východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Pro úplnost soud podotýká, že se žalobkyně a její právní zástupce k nařízenému jednání nedostavili, čímž se dobrovolně připravili o možnost být ze strany soudu poučeni ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a v návaznosti na to i případnému označení důkazních návrhu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, smluvních pokut a dalších sjednaných sankčních plateb – skrytých smluvních pokut, ať už byly žalobkyní nazvány jakkoliv (např. náklady na vymáhání). Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 27 500 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neexistujícího právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na svůj dluh žalobkyni uhradil pouze 1 900 Kč, takže žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 25 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného