16 C 284/2020-18 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 2.085 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 1.885 Kč od 7.5.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva s počátkem pojištění ke dni 7.12.2018 za účelem sjednání rizikového životního pojištění. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 4.524 Kč s měsíční splatností. Žalovaná neuhradila pojistné splatné ke dni 7.12.2018 a to ani po opakovaných urgencích. Z důvodu neplacení pojistného vyzval žalobce žalovanou k uhrazení dlužné částky a současně žalovanou upozornil na možnost zániku pojistné smlouvy. Žalovaná v dané lhůtě pojistné neuhradila, účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 6.5.2019. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 7.12.2018 do 6.5.2019. Žalovaná dluží žalobci pojistné v celkové výši 1.885 Kč. Žalovaná částka se skládá z dlužného pojistného ve výši 1.885 Kč a v souladu se smluvními ujednáními rovněž z poplatku za odeslání upomínky ve výši 200 Kč. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena 20.10.2020. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Z předložených listin s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 29.10.2018 pojistnou smlouvu – rizikové životní pojištění Můj život s počátkem pojištění od 7.12.2018 do konce pojištění dne 6.12.2028. Žalovaná se v pojistné smlouvě zavázala platit pojistné ve výši 377 Kč měsíčně. Upomínkou ze dne 11.2.2019 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužného pojistného ve výši 804 Kč s tím, že pokud nebude dlužné pojistné zaplaceno do 6.5.2019, pojištění zanikne. Dopisem ze dne 30.5.2019 bylo žalované oznámeno, že pojištění dnem 7.5.2019 zaniká a byla vyzván k zaplacení částky 1.885 Kč. Upomínkou před podáním žaloby ze dne 30.7.2019 byla žalovaná vyzvána, k zaplacení částky 2.085 Kč nejpozději do 29.8.2019. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen obč.zák.) se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle ust. § 2804 obč.zák. upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím této lhůty. Podle § 2782 odst.1 má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaná se zde zavázala platit pojistné ve výši 377 Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila žádnou splátku pojistného. Pojistná smlouva zanikla z důvodu neplacení pojistného ke dni 6.5.2019. Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, vznikla žalované povinnost uhradit pojistné splatné za období od 7.12.2018 do zániku dne 6.5.2019 ve výši 1.885 Kč. Žalovaná tuto svou povinnost dobrovolně nesplnila a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 1.885 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč jako poplatek účtovaný za upomínání žalované. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] [číslo], [anonymizována dvě slova] . [anonymizováno] [číslo], [anonymizována dvě slova]). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [jméno], [anonymizována dvě slova]) [anonymizováno] ([anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [datum], [anonymizována dvě slova] [číslo], [anonymizována čtyři slova]). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 I .ÚS 3512/11. V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o nákladech spojených s vymáháním dlužného pojistného a odkaz na sazebních vybraných poplatků pojišťovny žalobce porušil zásadu„ rovnosti a poctivosti“ v oblasti spotřebitelské smlouvy a