24 C 34/2021-65 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením úvěru podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 1. 5. 2018 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] pomocí prostředků komunikace na dálku. 2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Na základě žádosti žalované (registrace na internetových stránkách společnosti [právnická osoba] – dále také jen„ společnos“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“ a ověřovací platby ve výši 0,10 Kč) jí společnost dne 2. 5. 2018 poskytla 3 000 Kč převodem na její bankovní účet. Tyto peněžní prostředky žalovaná dosud nevrátila. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou ze dne 1. 12. 2019 postoupen žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 7. 1. 2020. 3. Z provedeného dokazování, zejména z ověřovací platby a výplaty peněžních prostředků je zřejmé, že žalovaná se společností uzavřela nějakou smlouvu. Žalobkyně sice soudu předložila listinu nazvanou smlouva o úvěru, avšak ta postrádá jakýkoliv (byť prostý elektronický) podpis. Ohledně obsahu uzavřené smlouvy tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. 4. Nadto je k tomu nutno uvést, že na projednávaný případ je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 5. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemná forma je dodržena vždy, pokud umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění – dále již jen„ o. z.“ a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek, nadto ani neumožňuje zachycení obsahu takového jednání. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. 6. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z.. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 7. Dále pak z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní (§580 odst. 1 o. z.), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 8. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalované posuzována. Posouzení úvěruschopnosti žalované se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. I z tohoto důvodu soud shledal smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatnou. 9. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši dlužné částky a doby uplynulé od obohacení žalované, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, jelikož z předložených podacích archů nelze dovodit, ani že se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované jako adresátky, ale ostatně ani skutečnost, že by obsahem zasílaných zásilek byla tato výzva k plnění, neboť podací arch žádnou bližší specifikaci obsahu zásilky neobsahuje. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 18. 5. 2021 (kdy byla žalované na poště uložena zásilka obsahující žalobu), následující den, tj. 19. 5. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 20. 5. 2021 do prodlení. 10. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu co do zaplacení 3 000 Kč a úroků z prodlení z této částky jdoucích od 20. 5. 2021 do zaplacení důvodnou a žalobě v této části výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. Povinnost k zaplacení úroků z prodlení vyplývá z § 1970 o. z., a jejich výše pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 11. Co do zbytku žalobou uplatněného nároku soudu nezbylo než žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítnout, neboť tyto nároky měly vyplývat z uzavřené smlouvy o úvěru, kterou však soud shledal absolutně neplatnou. 12. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).