28 C 107/2021-55 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2020 jako právní nástupce původního věřitele, společnosti [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi [právnická osoba] a žalovanou byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 15. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jíž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč a žalovaná se zavázala ji věřiteli vrátit15. 12. 2018. Na bankovní účet, z něhož žalovaná uhradila ověřovací platbu ve výši 1 Kč [anonymizováno] dohodnutou částku poukázala. Žalovaná svou povinnost byť jen částečně nesplnila a ode dne 16. 12. 2018 je v prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni dne 26. 5. 2020. Ta žalovanou před podáním žaloby o zaplacení upomenula, výzva však zůstala bez reakce. 2. Žalovaná se po celé řízení k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupce žalobkyně, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaná uzavřely dne 15. 11. 2018 v 15:46 hod. smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná vyslovila svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní [právnická osoba] provozovaných webových stránek a z bankovního účtu, na nějž měl být úvěr vyplacen, uhradila [právnická osoba] ověřovací platbu ve výši 1 Kč. Ve smlouvě se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 4 500 Kč do dvou pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy odesláním na bankovní účet žalované, a žalovaná se zavázala jej společnosti vrátit spolu s úrokem ve výši 0,27 % z úvěru nejpozději do 30 dnů. Nebylo zjištěno, že by [právnická osoba] před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované jinak než předložením poštovních poukázek o vyplacených dávkách státní sociální podpory za měsíce srpen až listopad 2018, a to ani šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného, ani dotazy na dostupné databáze a rejstříky ke zjištění jeho dluhového zatížení. Dne 15. 11. 2018, jak vyplývá z výpisů z účtu, žalovaná odeslala na účet předchůdkyně žalobkyně částku 1 Kč a ještě týž den [právnická osoba] poukázala na účet, z něhož byla částka 1 Kč odepsána, 4 500 Kč. Žalovaná do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnila. Pohledávku za žalovanou převedla [právnická osoba] dne 26. 5. 2020, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na žalobkyni. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaná však na výzvu, stejně jako na upomínky původního věřitele, nereagovala. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalované, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalované doručena na adresu jejího bydliště dne 30. 11. 2020. 5. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála př