28 C 79/2021-70 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 7. 2020 jako právní nástupce původního věřitele, společnosti [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi [právnická osoba] a žalovaným byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 9. 10. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, jíž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 500 Kč a žalovaný se zavázal ji věřiteli vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 18. 10. 2014. Zápůjčka byla žalovanému poskytnuta dne 9. 10. 2014 převodem na bankovní účet uvedený při registraci na internetových stránkách [právnická osoba]. Žalovaný svou povinnost byť jen částečně nesplnil a ode dne 19. 10. 2014 je v prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Ta žalovaného před podáním žaloby o zaplacení upomenula, výzva však zůstala bez reakce. 2. Žalovaný se po celé řízení k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupce žalobkyně, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil z prohlášení klienta, předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 9. 10. 2014 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vyslovil svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní [právnická osoba] provozovaných webových stránek. Ve smlouvě se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému do tří dnů od uzavření smlouvy úvěr ve výši 500 Kč, a žalovaný se zavázal jej společnosti vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 50 Kč a úrokem ve výši 521,43 % ročně nejpozději do 18. 10. 2014. Nebylo zjištěno, že by [právnická osoba] před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ani šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného, ani dotazy na dostupné rejstříky ke zjištění jeho dluhového zatížení. Dne 9. 10. 2014, jak vyplývá z výpisu z účtu, byla částka ve výši 500 Kč poukázána na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol], jenž žalovaný označil při uzavírání smlouvy. Žalovaný do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnil. Pohledávku za žalovaným převedla [právnická osoba] dne 21. 12. 2017, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na žalobkyni. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaný však na výzvu, stejně jako na upomínky původního věřitele, nereagoval. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalovaného, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu dne 23. 11. 2020. 5. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 9 odst. 1 zák. č.145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 145/2010 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle této právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně, resp. vůbec. Od žalovaného si dle absentujících tvrzení nevyžádala informace o příjmech a výdajích, jež by měly být současně doloženy listinami. Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., o tom, že dosud neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. 12. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak, jak je shora rozvedeno, vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalovaného úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu. 13. V řízení však bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 500 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalovanému, podle § 2991 odst. 2 obč. zák. vzniká povinnost bezdůvodné obohacení ochuzenému, tedy žalobkyni, vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 500 Kč, o které se žalovaný na úkor žalobkyně vzhledem skutečně obohatil, tedy z jiného právního důvodu než tvrdila žalobkyně. 14. Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovaného k zaplacení dluhu předžalobní výzvou, jež byla předána k poštovní přepravě jako doporučená zásilka, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalovanému doručena, resp. kdy se žalovaný mohl s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 570 odst. obč. zák.), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne 23. 11. 2020, kdy skončila úložní doba, po kterou byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Žalovaný pak byla povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 24. 11. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 25. 11. 2020, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě nižší, a to 8,05 % ročně, ovšem již od 17. 7. 2015, tedy od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud, vázán návrhem žalobkyně, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 Kč od 25. 11. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a ve zbývající části, jak je zřejmé z výroku