31 C 219/2021-56 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 26 400 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 3. 5. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 60 týdenních splátek spolu s poplatky v celkové výši 12 000 Kč a s poplatky za životní pojištění a za asistenční služby celkem ve výši 900 Kč, což však žalovaný neučinil, neboť dosud zaplatil pouze 1 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 15. 12. 2021, ke kterému se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování předloženými listinami a zjistil následující skutečnosti: Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 5. 2019, [číslo] se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit 27 900 Kč prostřednictvím 60 týdenních hotovostních splátek. V kartě zákazníka ze dne 2. 5. 2019 uvedl žalovaný svůj měsíční příjem ve výši 19 800 Kč, výdaje ve výši celkem 13 000 Kč (8 000 Kč na bydlení, 5 000 Kč osobní výdaje). Dle dokumentu zařazení zákazníka do programu poskytování asistenčních služeb byl žalovaný do tohoto programu na vlastní žádost zařazen za cenu 9 Kč týdně. Na základě dokumentu zařazení zákazníka do pojistného programu byl žalovaný na vlastní žádost zařazen i do tohoto programu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek, a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 (odeslaného dle podacího lístku dne 22. 2. 2021) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 13. 5. 2021 (odeslaného dle podacího lístku dne 14. 5. 2021) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Nájemní smlouvou, vč. dodatku č. 1 ze dne 27. 3. 2019 a protokolu o předání a převzetí nemovitosti ze dne 1. 7. 2016, měl žalovaný pronajatou bytovou jednotku na adrese [adresa žalovaného], za kterou platil nájemné (bez platby za plyn a elektřinu) 8 000 Kč, což vyplývá i z příjmových pokladních dokladů z ledna – března 2019. Dle dohody o pracovní činnosti z listopadu 2018 byla žalovanému vyplácena hodinová mzda 120 Kč dle odpracovaných hodin. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně částku 15 000 Kč. Žalovaný vrátil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) částku 1 500 Kč. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když nedostatečným způsobem zkoumala jak příjmy, tak i výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného o výši příjmu 19 800 Kč, tuto skutečnost měla ověřit z výplatních pásek a dohody o pracovní činnosti, nicméně výplatní pásky soudu nepředložila a soud proto nemá za prokázané, že tak předchůdkyně žalobkyně skutečně učinila. Dohoda o pracovní činnosti přitom stanoví pouze hodinovou mzdu, kdy bez dalšího není možné učinit jakýkoli závěr o příjmu žalovaného, který mohl v daném měsíci odpracovat různé množství hodin (a případně také nemusel odpracovat hodiny žádné a jeho příjem by tak byl nulový). V tomto ohledu tak předchůdkyně žalobkyně na ověření existence příjmů žalovaného a jejich výše zcela rezignovala. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty (zejm. výplatními páskami) skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posuzována řádně. Vedle toho předchůdkyně žalobkyně zkoumala pravidelné výdaje žalovaného včetně jeho dalších závazků pouze povrchně, když z nájemní smlouvy vyplývá, že ve výši nájmu nejsou zahrnuty zálohy za plyn a elektřinu, které pravidelné výdaje jednoznačně zvyšují a předchůdkyně žalobkyně si tak nemohla udělat řádnou představu o struktuře příjmů a výdajů žalovaného, k čemuž by nepochybně přispěly i výpisy z bankovních účtů žalovaného. Ve vztahů k dalším závazkům chybí provedené lustrace v bankovních a nebankovních registrech klientských informací, přičemž sama žalobkyně v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 18 C 151/2018 podávala žalobu na zaplacení podle smlouvy o půjčce ze dne 13. 11. 2013, přičemž rozsudek v dané věci nabyl právní moci dne 17. 12. 2018, tj. méně jak půl roku, před uzavřením úvěrové smlouvy v posuzované věci. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Žalobkyně nicméně doložila, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 15 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 1 500 Kč, z toho důvodu vzal soud za prokázané, že ve výši 13 500 Kč vzniklo (a dosud stále trvá) žalovanému bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 18. 11. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 19. 11. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnos