31 C 291/2020-129 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 30 281,34 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovanou dne [datum] uzavřela úvěrovou smlouvu [číslo], na základě které poskytla žalované částku 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit ve sjednaných splátkách, což však řádně a včas neudělala, když před zahájením řízení uhradila pouze 3 000 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalované uvedla žalobkyně, že systémem žalobkyně bylo vyhodnoceno, že příjmy žalované ve výši 13 400 Kč není třeba dokládat, přičemž její výdaje byly zjištěny ve výši 8 480 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 21. 6. 2021, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Na základě žádosti ze dne 17. 12. 2018 se smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 19. 12. 2018 žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky až do výše 30 000 Kč za sjednaný úrok 4,9 % ročně s tím, že bude po jeho vyčerpání splacen ve 24 měsíčních splátkách po 1 314 Kč Součástí smlouvy byly i předsmluvní informace, obchodní podmínky a sazebník poplatků Dle výpisu z účtu byl celý úvěr vyčerpán dne 21. 12. 2018. Oznámením ze dne 16. 7. 2019, odeslaným 17. 7. 2019, žalobkyně zesplatnila pro prodlení žalované celý úvěr. Následně žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k plnění, naposledy předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2020 odeslanou dne 2. 6. 2020. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění důkazních návrhů. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalované, když ostatně i sama uvedla, že doložení příjmů žalované nepožadovala. Obdobně nebyly doloženy ani výdaje žalované. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalované nevznikla povinnost plnit sjednané povinnosti v úvěrové smlouvě. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč, na kterou žalovaná uhradila celkem 3 000 Kč. Ohledně částky 27 000 Kč se tedy žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť se jedná o plnění z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 19. 5. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 20. 5. 2021, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 27 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítnul. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 356 Kč, která představuje 40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 70 % a úspěchu žalované v rozsahu 30 % z celého předmětu řízení vč. kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí) 3 390 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 212 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 30 281,34 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, předžalobní výzva a sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč. Doplňující písemná vyjádření soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady, neboť tvrzení v nich obsažená mohl a měla být uvedena již v žalobě. Pro úplnost soud uvádí, že se v dané věci jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.