24 C 129/2022-66 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 22. 12. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 37 375 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 23. 12. 2019 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 5 750 Kč, to vše do 22. 1. 2020. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně požaduje za období od 23. 1. 2020 do 1. 6. 2021 ve výši 12 375 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že je datovaná dnem 23. 12. 2019 a obsahuje ujednání o tom, že společnost poskytne žalovanému 25 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaný do 22. 1. 2020 vrátí 30 750 Kč Smlouva však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. 4. Z jednotlivých výpisů z účtu soud zjistil, že dne 11. 12. 2019 žalovaný zaplatil společnosti. z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč. Společnost pak žalovanému na uvedený účet dne 23. 12. 2019 poukázala 25 000 Kč. 5. Z jednotlivých upomínek a dopisu nazvaného předžalobní výzva soud zjistil, že jsou adresovány žalovanému a je zde upomínán o úhradu dluhu podle smlouvy [číslo]. 6. Z dohody o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 4. 6. 2021 společnost [právnická osoba] žalobkyni postoupila soubor pohledávek. Z potvrzení o přijetí platby se pak podává, že žalobkyně za toto postoupení pohledávek zaplatila úplatu. Z dopisu ze dne 25. 6. 2021 a přiloženého podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení žalobou uplatněného nároku vyrozuměn. 7. Z dopisu ze dne 9. 11. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy [číslo] ve výši 43 275 Kč s příslušenstvím s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán dne 11. 11. 2021. 8. Z obchodních podmínek a výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění z další listiny nazvané KIZAP /7/1206, neboť přiložení této listiny k žalobě zůstalo bez vysvětlení a soudu není zřejmé, za jakým účelem byla vytvořena a jaké skutečnosti by z ní měly vyplývat. 9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: [právnická osoba] (a nyní i žalobkyně) disponovala osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu. Dne 11. 12. 2019 žalovaný zaplatil společnosti z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč a společnost pak žalovanému na uvedený účet dne 23. 12. 2019 poukázala 25 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok byl postoupen žalobkyni, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn. 10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), ohledně upomínání a ohledně doručení předžalobní upomínky pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci, stejně jako nelze uzavřít, že by žalovaný jakkoli souhlasil se zněním smlouvy, jak byla soudu předložena. K předloženým upomínkám žalobkyně nepřiložila žádný doklad o jejich doručení, ba ani odeslání. K předžalobní upomínce je pak nutno dodat, že tuto sice žalobkyně k žalobě připojila, avšak nepřiložila žádný doklad o jejím doručení žalovanému. Závěr, že se tato listina dostala do sféry dispozice žalovaného z předloženého podacího archu přijmout nelze. 11. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny do 22. 1. 2020 a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření. 13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní