24 C 80/2022-39 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 24. 8. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí celkem 16 581 Kč Kč spolu s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení a náklady na uplatnění pohledávky ve výši 2 500 Kč. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 27. 6. 2020 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na internetových stránkách [webová adresa]) smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému převodem na účet č. [bankovní účet] částku 9 900 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve výši 2 860 Kč do 27. 7. 2020. Žalovaný však nezaplatil ničeho. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 9 900 Kč, poplatku ve výši 2 860 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 821 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech však mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, rodným číslem a bydlištěm. K tomu je třeba poznamenat, že žalobkyně soudu předložila listinu nazvanou smlouva o zápůjčce a dále listinu nazvanou dodatek ke smlouvě o úvěru, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného, a není tudíž zřejmé, zda žalobkyně při sjednávání těchto smluv jednala se žalovaným (či zda vůbec s někým jednala, neboť nepředložila žádný datový log, ze kterého by se podávalo, že se na jejích internetových stránkách kdokoliv registroval). Žalobkyně sice uvedla, že žalovaný smlouvy podepsal přes SMS tzv. PINem, avšak opět nedoložila, že by to byl žalovaný, kdo PIN ze svého telefonního čísla odeslal. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. Obecně pro smlouvu o zápůjčce zákon žádnou zvláštní formu nepředepisuje, může být uzavřena ústně, písemně nebo konkludentně. Je tedy v pořádku, pokud smluvní ujednání budou dohodnuta pomocí prostředků komunikace na dálku. To by však neplatilo ve vztahu mezi dodavatelem (žalobkyní) a spotřebitelem (žalovaným), neboť na projednávanou věc (pokud by bylo prokázáno uzavření nějaké smlouvy) by bylo nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemná forma je dodržena vždy, pokud umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetových stránkách žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově již 27. 7. 2020, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 6. Smlouva o zápůjčce však má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik zápůjčky tedy předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. 7. K prokázání reálného poskytnutí částky 9 900 Kč žalobkyně řádně neoznačila žádný důkaz, avšak pouze konstatovala, že tato skutečnost vyplývá z přiloženého potvrzení. Žalobkyně soudu předložila dvě potvrzení [právnická osoba] o tom, že na účtu žalobkyně byla dne 27. 6. 2020 zaúčtována platba ve výši 5 500 Kč a dne 2. 7. 2020 platba ve výši 4 400 Kč, obě ve prospěch účtu č. [bankovní účet]. Z žádného z provedených důkazů však nevyplývá, že by majitelem uvedeného čísla účtu měl být právě žalovaný v této věci. 8. Z vyložených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně reálného zapůjčení částky 9 900 Kč žalovanému neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Jelikož žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zápůjčce, nezbylo soudu, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. 9. Nad rámec důvodů vedoucích k zamítavému rozhodnutí je třeba podotknout, že pro nadbytečnost se soud již nezabýval naprostou absencí jakéhokoliv tvrzení o tom, jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného. 10. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl zcela úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.