28 C 41/2022-42 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 14. 9. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanou zavázal k zaplacení částky 4 764,15 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 7. 11. 2018 pomocí prostředků komunikace na dálku, po předchozím řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jmenovaná společnost žalované na bankovní účet č. [bankovní účet] poskytla úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být spolu s poplatky splacen nejpozději do 20. 12. 2018. Žalovaná úvěr předchůdkyni žalobkyně v dohodnuté době nevrátila. Předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne 1. 1. 2021 pohledávku žalobkyni. Žalovaný, ač upomínán, do zahájení řízení žalobkyni ničeho nezaplatil. 2. Žalovaná se po celé řízení k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stran dle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Žalobkyně tím, že se z nařízeného jednání omluvila, vzdala se dobrodiní vyslechnout poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., že dosud neoznačila důkazy k prokázání tvrzení, že smlouva o úvěru byla pomocí prostředků komunikace na dálku mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena, dále že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované a především, že tvrzenou částku 4 000 Kč na účet patřící žalované či žalovanou určený skutečně poukázala, neboť takové právo má jen ten účastník, který se k ústnímu jednání dostaví. 5. Vzhledem ke stávající důkazní situaci tak soud vycházel ze skutkového zjištění, že předchůdkyně žalobkyně disponovala osobními údaji žalované, stejně jako číslem bankovního účtu, o němž však nebylo listinami osvědčeno, že náleží žalované, doplnila do návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru 7. 11. 2018. Žalovaná měla dle žalobních tvrzení smlouvu podepsat v elektronickém systému předchůdkyně žalobkyně dne 7. 11. 2018 a podle neidentifikovatelné části výpisu z bankovního účtu měla být z blíže nezjištěného účtu na účet č. [bankovní účet] pod nímž je uvedena obchodní firma [právnická osoba] poukázána částka 4 000 Kč. Z žádné žalobkyní předložených listin nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované a po uzavření smlouvy žalované skutečně poukázala částku uvedenou v úvěrové smlouvě, tj. 4 000 Kč, resp. že by žalovaná účet č. [bankovní účet], který má náležet společnosti [právnická osoba], jako účet, na nějž má být úvěr poukázán, určila. 6. V projednávané věci, kdy soud jen z žalobkyní předložených listin nemohl mít za to, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva s žalobkyní tvrzeným obsahem, ani že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, a pro nepřítomnost žalobkyně, potažmo jí zvoleného zástupce u jednání, nemohl být nedostatek žalobních tvrzení a důkazní aktivity zhojen cíleným poučením strany žalující, soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně tvrzené skutečnosti o řádném uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s konkrétním obsahem neprokázala. 7. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle § 1751 odst. 1 ObčZ část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 9. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 14. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci nejenže nebylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva s tvrzeným obsahem, ale ani to, že předchůdkyně žalobkyně dostála zákonné povinnosti posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by bylo lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je ovšem pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele. 15. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje. 16. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splác