31 C 138/2022-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 17 886,39 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru (včetně smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč), který právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] žalovanému poskytla dle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 10. 2018, na základě které byly žalované v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit částkou 27 888 Kč v měsíčních splátkách po 1 992 Kč, což však řádně neučinila, neboť uhradil jen 6 200 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 3. 10. 2022, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se z jednání omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise. 4. Podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 10. 2018 uzavřené k žádosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v měsíčních splátkách po 1 992 Kč (celkem měl uhradit částku 27 888 Kč). Žalovaný dosud uhradil částku 6 200 Kč. Předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z pravdivého obsahu žádosti o úvěr, dle které měl žalovaný příjem 20 200 Kč a výdaje na bydlení u rodičů 2 000 Kč a na dopravu, jídlo, léky a osobní náklady 3 410 Kč. Z výplatních pásek a pracovní smlouvy vyplývá, že pracoval jako operátor s příjmem od 16 613 Kč do 23 362 Kč měsíčně po provedení všech srážek, včetně přednostní exekuce. Z výplatních pásek dále vyplývá, že uplatňoval slevu na dani na dítě, přestože v žádosti o úvěr bylo uvedeno, že nemá žádnou vyživovací povinnost. výše výdajů a jiné závazky zkoumány nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což žalovanému oznámila dopisem ze dne 5. 8. 2021. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 16. 10. 2018 s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které mu poskytla částku 15 000 Kč, z níž žalovaný dosud splatil 6 200 Kč. Před uzavřením smlouvy nebyla komplexně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť z provedených důkazů vyplývá jednak rozpor ohledně deklarované absence vyživovací povinnosti žalovaného navzdory uplatněné slevě na dani k dítěti a dále z ničeho nevyplývá, zda a případně jak byly zkoumány výdaje a další závazky žalovaného, když dle výplatní pásky mu byly prováděny exekuční srážky ze mzdy. Porušení této povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých smluvních úroků, poplatků a smluvních pokut. Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat, což dosud učinil jen z části ve výši 6 200 Kč a zbývá mu tak uhradit 8 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 12. 9. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 13. 9. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila již od 17. 12. 2019. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 8 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše popsaných důvodů ve výroku III. rozsudku zamítl. 11. Přestože měl žalovaný po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně celého příslušenství převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.