31 C 283/2021-130 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 19 651,58 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 11. 12. 2012, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] umožnila žalované čerpat finanční prostředky nejprve do výše 5 000 Kč a následně až do limitu 20 000 Kč. Navýšení limitu bylo provedeno prostřednictvím bankomatu, když žalovaná odsouhlasila předem vytvořenou nabídku. Žalovaná se zavázala úvěr po jeho vyčerpání splatit ve sjednaných splátkách spolu se sjednanými poplatky a úroky, což však žalovaná řádně a včas neučinila, neboť před podáním žaloby uhradila splátky v celkové výši 9 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala lustracemi v příslušných registrech a z vlastních systémů, ohledně výdajů vycházela z interního ekonomického modelu založeného na statistických datech. Žalobkyně po zahájení řízení vzala podanou žalobu dne 24. 1. 2022 částečně zpět ohledně částky 7 430,75 Kč na jistině a ohledně částky 6 569,25 Kč, kterou tvoří úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 19 651,58 Kč od 16. 1. 2020 do 1. 12. 2021, s tím, že v tomto rozsahu žalovaná po zahájení řízení plnila na žalovanou pohledávku. Soud proto v souladu s učiněným zpětvzetím ve výroku I. rozhodl podle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. o částečném zastavení v řízení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K jednání soudu dne 7. 2. 2022 se účastníci nedostavili (žalobkyně se omluvila), a proto soud věc projednal v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů. 4. Smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 11. 12. 2012 předchůdkyně žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky až do výše 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit do jednoho roku od prvního čerpání. Smlouva byla uzavřena v bankomatu, jak vyplývá i z potvrzujícího dopisu ze dne 12. 12. 2012 (na č.l. 60) a technického reportu (na č. l. 77-85). Úvěrový limit smlouvy o kontokorentu byl dle výpisu transakcí pro navýšení úvěru přes bankomat ze dne 27. 6. 2013 na návrh žalované navýšen na částku 20 000 Kč. Dle transakční historie na výpisu z účtu žalované za období od 1. 12. 2012 do 30. 5. 2013, která předcházela uzavření úvěrové smlouvy a následně i jejímu navýšení, byla žalovaná konstantně v záporném zůstatku cca – 5000 Kč, přičemž z výpisů vyplývá i historie čerpání kontokorentu, kdy poslední doložený debetní zůstatek na účtu žalované činil ke dni 21. 5. 2013 - 4 992,62 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 3. 12. 2018 a ze dne 29. 5. 2019 (odeslanou téhož dne) vyzývala žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne [datum], žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 21. 5. 2019 odeslaným téhož dne. Z dokladu o převzetí karty (na č.l. 51), ze všeobecných obchodních podmínek, ceníku a ze standardních informací o spotřebitelském úvěru neučinil soud žádná relevantní skutková zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, dospěl soud po skutkové stránce k závěru, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 12. 12. 2012 s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které postupně umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše 5 000 Kč a následným smluvním ujednáním ze dne 27. 6. 2013 až do výše 20 000 Kč. Čerpání úvěru je doloženo pouze do 21. 5. 2013 (debetní zůstatek - 4 992,62 Kč), tj. ještě před navýšením limitu, následné čerpání navýšeného limitu (do 20 000 Kč) žalobkyně žádným důkazem nedoložila, ostatně v tomto ohledu nebyla ani dostatečně specifikována její skutková tvrzení, přičemž svou absencí u jednání se vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Vycházeje z provedených důkazů označených žalobkyní a z jejích žalobních tvrzení, podle kterých žalovaná uhradila v letech 2019 – 2020 splátky v celkové výši 9 500 Kč, by tak prokázaná poslední známá výše dluhu (debetu) měla být uhrazena ještě před zahájením řízení. Kromě toho z provedených důkazů nevyplývá, zda a jakým způsobem žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalované, zejm. její příjmy a výdaje. 6. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) se částí třetí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o běžném účtu a smlouvy o úvěru. 7. Podle ustanovení § 497 ObchZ se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ustanovení § 273 odst. 1 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. 9. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. (ve znění účinném do 24. 2. 2013) o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 25. 2. 2013) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byla dne 12. 12. 2012 uzavřena úvěrová smlouva podle § 497 ObchZ, nicméně tuto smlouvu nelze považovat platnou, neboť žalobkyně neprokázala, zda a případně jakým konkrétním způsobem předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou zákonnou povinnost zakotvenou v § 9 odst. 1 zák.č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 24. 2. 2013 event. v případě navýšení úvěrového limitu ve znění od 25. 2. 2013), a to s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Přestože nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele nebylo v § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24. 2. 2013 explicitně postiženo přímo v zákoně absolutní neplatností (jako v úpravě účinné od 25. 2. 2013), je třeba ve smyslu judikatury Ústavního soudu ČR (viz nález ze dne 26. února 2019 III . ÚS 4129/18) na takovou smlouvu i tak nahlížet jako na absolutně neplatnou, v rozporu s korektivem dobrých mravů. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, nebyla žalovaná zavázána ani k úhradě smluvních poplatků a úroků s tím, že jí přijetím plnění (čerpáním) ze strany předchůdkyně žalobkyně, která svou pohledávku smluvně postoupila na žalobkyni, vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve smyslu § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák., které byla povinna vydat. Dle výpisů z účtů činil poslední zjištěný debetní zůstatek ke dni 21. 5. 2013 - 4 992,62 Kč, který by však měl být platbami žalované před zahájením řízení (9 500 Kč), které sama žalobkyně uvedla, zcela uhrazen. Soud proto s odkazem na shora uvedené skutečnosti podanou žalobu ve výroku II. ve zbývajícím rozsahu zcela zamítl. 11. Přestože by měla žalovaná s ohledem na svůj převažující úspěch ve výroku II. (převyšující úspěch žalobkyně ve výroku I. dle § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalobu vzala částečně zpět pro chování žalované) ve věci právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř., nebyla náhrada nákladů řízení přiznána žádnému z účastníků, neboť žalovaná žádné náklady neuplatnila a z obsahu spisu nevyplývá, že by jí dosud nějaké náklady řízení vznikly.