31 C 298/2021-43 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 10 933,57 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) dne 18. 2. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti zápůjčku ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč (součet kapitalizovaných úroků 932 Kč, odměny za zpracování a doručení 2 728 Kč a poplatku za vedení účtu a komfortního splácení ve výši 1 408 Kč) prostřednictvím 45 týdenních splátek po 274 Kč, což žalovaná nesplnila, neboť celkově uhradila jen 822 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 9. 3. 2022, ke kterému se nedostavila ani jedna z účastnic (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v jejich nepřítomnosti. 4. Smlouvou o zápůjčce ze dne 18. 2. 2018 [číslo] se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 7 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaná zavázala vrátit prostřednictvím 45 splátek po 274 Kč spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč. V zákaznické kartě ze dne 18. 2. 2018 žalovaná uvedla, že bydlí jako spolubydlící, má základní vzdělání a je svobodná. Pravidelný měsíční čistý příjem žalované měl činit 9 531 Kč z příspěvku na bydlení. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 60 000 Kč, nicméně není zřejmé, kdo je jejich příjemcem a z čeho by měly plynout. Výdaje žalované byly bez další specifikace odhadnuty na 4 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 (odeslaného dle podacího lístku dne 14. 2. 2020). Dopisem ze dne 28. 1. 2021 (odeslaným dle podacího lístku dne 29. 1. 2021) zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření žalovaná uhradila celkově částku 822 Kč. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce dne 18. 2. 2018 poskytla žalované částku 7 000 Kč, ze které žalovaná dosud vrátila 822 Kč. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalobkyní a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje žalované. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalované o tom, že příjmy její domácnosti sestávají z příjmu žalované ze sociálních dávek 9 531 Kč a dalšího – nijak blíže specifikovaného – příjmu 60 000 Kč, tuto skutečnost měla ověřit z potvrzení o příjmu, které nicméně jako důkaz nepředložila. Není jasné, odkud měl pocházet další příjem domácnosti žalované a jak jeho existenci a výši předchůdkyně žalobkyně ověřovala. Vedle toho předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalované, spokojila se pouze s odhadem výdajů ve výši 4 000 Kč, aniž by tyto výdaje zkoumala či ověřila. Minimálně výdaje na bydlení přitom mohla předchůdkyně žalobkyně ověřit z nájemní smlouvy, evidenčním listem, výpisem plateb za energie apod. Úvěruschopnost žalované tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 7 000 Kč, ze které žalovaná vrátila jen 822 Kč, takže ve výši 6 178 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 8. 2. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 9. 2. 2022, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 6 178 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 10. Přestože měla žalovaná (po kapitalizaci celého předmětu řízení ke dni rozhodnutí, tj. včetně veškerého příslušenství) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a ze spisu nevyplývá, že by jí dosud nějaké vznikly.