31 C 305/2021-46 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 6 876 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 14. 9. 2020 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatky do 30 dnů od poskytnutí, což neučinil. Žalovaná částka sestává z jistiny 6 000 Kč, poplatku za poskytnutí ve výši 198 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč, nákladů na vymáhání 200 Kč a smluvních pokut ve výši 180 Kč. Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu 19 000 Kč čistého a výdajů 8 000 Kč s tím, že provedla i jeho lustrace v příslušných registrech dlužníků a klientů. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 28. 3. 2022, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Žalobkyně na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 14. 9. 2020 poskytla žalovanému částku 6 000 Kč s poplatkem 198 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 30 dnů. Čerpaný úvěr byl zaslán na účet žalovaného téhož dne. Dle výpisu čerpání a splátek dosud žalovaný nic neuhradil. Žalobkyně neprokázala, zda a případně jak a podle čeho zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ničím doloženy, z lustrací je patrné, že jiné žádosti žalovaného o úvěry byly opakovaně odmítány a z nepříliš čitelného výpisu z účtu žalovaného za srpna 2020 je zřejmé, že počáteční zůstatek činil 408,10 Kč a konečný kolem 8 Kč. Svou absencí při ústním jednání se vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně neprokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není smluvně zavázán k placení sjednaných poplatků. Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 6 000 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na dluh nic neuhradil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 23. 2. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 24. 2. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila částečně kapitalizovaný za období od 21. 3. 2021 do 7. 5. 2021 a dále od 8. 5. 2021. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. zamítl. 1. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (úspěch žalobkyně po započtení požadovaného – nepřiznaného – příslušenství v rozsahu 81 % a neúspěch v rozsahu 19 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 923 Kč (po zaokrouhlení), což odpovídá 62 % z jejich celkové výše 1 489 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 876 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč. Obsah doplňujícího podání ze dne 17. 2. 2022 měl být zahrnut už v podané žalobě, a proto jej soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení. Pro úplnost soud podotýká, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč.