31 C 44/2022-48 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 497,65 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 29. 7. 2018 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splatit spolu s poplatkem ve výši 9 956 Kč (součet kapitalizovaných úroků 2 941 Kč, odměny za zpracování a doručení 4 371 Kč a administrativního poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 2 644 Kč) prostřednictvím 18 měsíčních splátek po 1 220 Kč. Žalovaný dosud uhradil splátky v celkové výši 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 18. 7. 2022, ke kterému se nedostavil ani jeden z účastníků (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v jejich nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 7. 2018, [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 18 měsíčních splátek po 1 220 Kč spolu s poplatkem ve výši 9 956 Kč. V zákaznické kartě ze dne 29. 7. 2018 žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako dělník s čistým příjmem ve výši 15 842 Kč měsíčně, s dalšími blíže nespecifikovanými příjmy domácnosti ve výši 10 600 Kč a odhadovanými (rovněž nespecifikovanými) výdaji ve výši 15 000 Kč měsíčně. Přestože měly být dle zákaznické karty žalovaným doloženy výplatní pásky i pracovní smlouva, žalobkyně žádné nedoložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021. Dopisem ze dne 28. 6. 2021 (odeslaným dle podacího lístku dne 28. 6. 2021) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření uhradil dosud žalovaný na svůj dluh částku 500 Kč. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce dne 29. 7. 2018 poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 500 Kč. Žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany její předchůdkyně. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě žalovaný finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje (včetně závazků) žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného o tom, že jeho příjmy ze zaměstnání činí 15 842 Kč a další příjmy ve výši 10 600 Kč měsíčně, které nebyly ničím doloženy. Obdobně předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalovaného a jeho případné závazky, spokojila se pouze s tvrzením, že jeho odhadované výdaje činí 15 000 Kč měsíčně, což opět nebylo ničím doloženo. (např. nájemní smlouvu, evidenční listem, SIPO, lustracemi v registrech BRKI, NRKI apod.). Přitom všechny doklady k úvěruschopnosti je poskytovatel úvěru povinen uchovávat po dobu 5 let. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 12 000 Kč, ze které žalovaný vrátil částku 500 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 11 500 Kč žalovaný vzniklé bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. nevydal. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 26. 6. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 27. 6. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 11 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. rozsudku z výše uvedených důvodů zamítl. 10. Přestože měl žalovaný (po kapitalizaci celého předmětu řízení ke dni rozhodnutí, tj. včetně veškerého příslušenství) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.