8 C 139/2022-41 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 17 568 Kč spolu úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 12 000 Kč od 15.6.2021 až do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 525,48 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. V odůvodnění uvedl, že dne 23.1.2020 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 23.1.2020 (dále jen "smlouva"), jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Žalovaný smlouvu uzavřel prostřednictvím zprostředkovatele úvěru, [právnická osoba] a.s., IČO: [číslo], kdy oproti podpisu smlouvy obdržel v hotovosti 5 000 Kč, které se zavázal vrátit s příslušenstvím do 22.2.2020. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tímto mu vznikla povinnost zaplatit [anonymizováno] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a paušální náhradu na vymáhání. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 17 718 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 12 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 0 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 5 568 Kč a nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.6.2021 převedena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobcem. 2. Z jednání soudu se žalobce omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adresu trvalého pobytu shora), bez omluvy nedostavil, soud tedy věc projednal a rozhodl s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Z oznámení ze dne 25.6.2021, které bylo dle poštovního archu odesláno žalovanému dne 29.6.2021, vyplynulo, že žalovanému byly oznámeny skutečnosti o postoupení předmětné pohledávky. Z předžalobní výzvy ze dne 9.11.2021 vyplynulo, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě v žalobě uplatněného dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla tato písemnost odeslána před podáním žaloby. Ze smlouvy o úvěru [číslo] vyplynulo, že tuto dne 23.1.2020 uzavřeli účastníci řízení, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 5 000 Kč. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že tyto finanční prostředky převzal. Rovněž podepsal Formulář s informacemi o úvěru, přičemž jako nedílná součást smlouvy byly sjednány též obchodní podmínky rovněž doložené žalobcem. Žalobce rovněž doložil smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi ním a [anonymizováno] a svědčící o postoupení předmětné pohledávky žalobci. Dále žalobce doložil celkem tři upomínky adresované žalovanému jeho právním předchůdcem, bez dokladu jejich odeslání. Dále žalobce doložil písemnosti nepodepsané žalovaným, a sice dvě smlouvy o úvěru a obchodní podmínky. 4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: [anonymizováno] odevzdalo dne 23.1.2020 žalovanému v hotovosti 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a neučinil tak. Pohledávku za žalovaným postoupilo [anonymizováno] žalobci, což bylo žalovanému oznámeno písemností odeslanou dne 29.6.2021, následně žalobce také zaslal žalovanému předžalobní výzvu. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 7. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že [anonymizováno] poskytl žalovanému 5 000 Kč. Z provedeného dokazování, a žalobce konečně ani v žalobě takovou skutečnost netvrdil, ovšem nevyplynulo, že by se [anonymizováno] zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Je pravdou, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Z daného pohledu je pak třeba považovat předmětnou smlouvu za neplatnou. Pro úplnost soud uvádí, že předmětný úvěr nelze považovat za bezúročný ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť zde byl sjednán poplatek za předčasné splacení a i klasický úrok, pokud nebude úvěr splacen do 30 dnů. 10. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 5 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Jako první výzvu k zaplacení lze dle doložených důkazů považovat až předžalobní výzvu odeslanou žalovanému dne 29.6.2021. Tuto je třeba považovat za doručenou třetí pracovní den od jejího odeslání (§ 573 občanského zákoníku), tedy dne 2.7.2021. Jelikož žalovaný v následující den bezodkladně neplnil, je od dalšího následujícího dne v prodlení a žalobci náleží úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), tedy dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl. 11. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.