16 C 306/2023-32 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 33.567,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4.787,93 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.689,10 Kč a se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými v žalobním návrhu. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 24.9.2021 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty., kde se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 50.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky. Při schvalování úvěru žalobce vycházel z údajů poskytnutých klientem. Dále byly kontrolovány všechny dostupné informace v interních a externích databázích. Příjmy žalované žalobce posuzoval na základě potvrzení o výši příjmu. Banka porovnávala příjem žalované s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem pak banka dostala částku disponibilních zdrojů klienta. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet a to jistinu, úroky a poplatky v souladu se smlouvou. Žalobce svůj závazek splnil a otevřel žalované úvěrový účet a vydal kreditní kartu. Žalovaná svou povinnost nesplnila a poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela. Z toho důvodu žalobce prohlásil úvěr dopisem ze dne 31.1.2022 za okamžitě splatný v celé výši. Před podáním žaloby žalovaná uhradila částku v celkové výši 19.000 Kč. Žalovaná nadále dluží žalobci jistinu 30.769,63 Kč, smluvní úrok ve výši 4.787,93 Kč, smluvní poplatky ve výši 2.798 Kč a úroky z prodlení. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. V podání ze dne 27.9.2023 žalobce uvedl, že vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti klienta o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 20.9.2019. Žalovaná v žádosti uvedla informace o svém rodinném stavu, vzdělání, způsobu bydlení a pracovním poměru, včetně výše čistého příjmu a příjmu domácnosti. Žalobce kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Ověřil příjem žalované na základě potvrzení o výši příjmu vydaného zaměstnavatelem (průměrný čistý příjem za 4 měsíce ve výši 78.323 Kč). Žalobce stanovil disponibilní částku, kdy vycházel z částky životního minima, dále počítal s částkou normativních nákladů na bydlení a dospěl k částce 6.663 Kč. Úvěr žalovaná čerpala prostřednictvím výběrů z bankomatů, příkazů k úhradě přes bankomat a plateb obchodníků v období od září 2019 do září 2021, kdy žalovaná vyčerpala celkem částku 76.810,33 Kč. Za dobu od 15.10.2019 do 16.9.2021 žalovaná uhradila částku v celkové výši 50.551,99 Kč. K jednání soudu se žalobce omluvil. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti. <b>Soud má za prokázané tyto skutečnosti:</b> Z žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty ze dne 20.9.2019 soud zjistil, že žalovaná požádala o poskytnutí úvěru s dennímlimitem ve výši 50.000 Kč. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v pronajatém bytě/domě. Je v pracovním poměru od 20.11.2018 do 20.11.2019, uvedla zaměstnavatele a průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce 25.000 Kč. Žalovaná uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti: 50.000 Kč, počet zdrojů příjmu 1, ostatní nezbytné měsíční náklady 0 a počet vyživovaných osob 0. Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 11.4.2019 činil průměrný čistý měsíční příjem žalované za 4 měsíce částku 78.232 Kč. Podle tabulky žalobce činil deklarovaný příjem žalované 25.000 Kč, který byl ověřen, čistý měsíční příjem domácnosti 50.000 Kč, 0 vyživovací povinnost, podíl klienta na nákladech bydlení 50%, dosavadní interní splátky 4.017 Kč, dosavadní externí splátky 0 Kč, ostatní výdaje 0 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty soud zjistil, že dne 20.9.2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, který je čerpán platebním prostředkem – kreditní kartou na dobu neurčitou. Žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši úvěrového rámce 50.000 Kč. Strany si dohodly úrok ve výši 22,99% ročně, RPSN ve výši 28,09% ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet ve splátkách minimálně 2% z vyčerpaného úvěrového rámce. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit činí 57.030,84 Kč. Z platební historie a tvrzení žalobce žalovaná v období od září 2019 do září 2021 čerpala celkem částku 76.810,33 Kč a za dobu od 15.10.2019 do 16.9.2021 uhradila celkem částku 50.551,99 Kč. Dle tvrzení žalobce před podáním žaloby za dobu od 11.8.2022 do 13.3.2023 žalovaná uhradila celkem částku 19.000 Kč. V dopise ze dne 1.2.2022 žalobce oznámil žalované, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek žalobce svoji pohledávku zesplatňuje. Její dluh ke dni 1.2.2022 činí 57.355,56 Kč. Současně ji vyzval k zaplacení dluhu nejpozději do 15.2.2022. Předžalobní upomínkou ze dne 1.7.2022 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 59.079,79 Kč. <b>Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:</b> Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala od září 2019 do září 2021 celkem částku 76.810,33 Kč. Žalovaná svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnila (zaplatila ve splátkách za dobu od září 2019 do září 2021 částku 50.551,99 Kč) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 1.2.2022 úvěr zesplatnil. Úvěr se tak stal splatný ke dni 1.2.2022. Následně žalovaná uhradila ještě částku 19.000 Kč. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného