31 C 117/2023-104 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 26 096,44 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou dne 4. 4. 2018 uzavřela s žalovaným [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) a podle které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 29 000 Kč. Čerpané prostředky se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných splátkách, což řádně a včas neudělal, neboť uhradil jen 8 431,24 Kč, a proto byl úvěr zesplatněn ke dni 26. 8. 2019. Pohledávky za žalovaným byla nejprve postoupena spol. [anonymizováno] [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny 25 096,44 Kč, dlužného smluvního úroku 2 283,98 Kč, dlužného úroku z prodlení 708,06 Kč a dlužných poplatků ve výši 1 000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 19. 6. 2023, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Na základě návrhu žalovaného došlo jeho akceptací dne 4. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] (dále také„ úvěrová smlouva“), na základě které předchůdkyně žalobkyně dle oznámení o čerpání úvěru poskytla žalovanému dne 11. 4. 2018 úvěr ve výši 29 000 Kč, a to na úhradu (refinancování) dřívějšího závazku žalovaného u předchůdkyně žalobkyně – kreditní karty splátkové ze dne 3. 8. 2017. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v měsíčních splátkách ve výši 878 Kč do 1. 11. 2021, kdy měla uhrazena poslední splátka. Podle vyjádření žalobkyně a z výpisu z úvěrového účtu za celou dobu trvání smlouvy žalovaný splatil částku 8 431,24 Kč. Před uzavřením smlouvy při posouzení úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně vycházela z jeho příjmů a výdajů, obratů na účtu, z údajů v žádosti žalovaného, které ověřovala v interních a externích databázích, registrech BRKI, NRKI, SOLUS a z veřejných rejstříků. Navzdory tomu z prohlášení předchůdkyně žalobkyně ze dne 15. 5. 2023 (na č.l. 101) vyplývá, že úvěruschopnost žalovaného nemusela zkoumat, neboť se nejedná o další úvěr, ale pouze o optimalizaci úvěru předchozího, přičemž klíčové údaje týkající se úvěruschopnosti byly zjištěny telefonickým hovorem s žalovaným, který předcházel uzavření smlouvy. Žádné důkazy, ze kterých by konkrétně vyplývalo, z jakých údajů (získaných na základě jakých dokladů), předchůdkyně žalobkyně vycházela před tím, než učinila závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet, však doloženy nebyly. Jedinou listinou, kde byly údaje k žalovanému tak zůstává jeho žádost o úvěr, kde uvedl příjem 23 000 Kč a žádné další závazky ve smyslu splátek, což dle výpisu z účtu žalovaného neodpovídá skutečnosti, neboť jen v únoru a březnu 2018 čerpal žalovaný od spol. [právnická osoba] celkem 7 000 Kč, což se mimo jiné ani neobjevilo v žádné z tvrzených lustrací v nebankovním registru klientských informací (NRKI), resp. nebyl soudu doložen výstup z takové lustrace, který by to dokládal, ačkoliv to nepochybně spadá od procesu ověřování úvěruschopnosti. Předchůdkyně žalobkyně pro řádné nesplácení úvěru celý úvěr zesplatnila ke dni 26. 8. 2019 dopisem z téhož dne. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na [anonymizováno] [právnická osoba], o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 18. 10. 2019 a následně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 11. 2019. Dopisem ze dne 5. 12. 2019 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které žalovaný vyčerpal částku 29 000 Kč za účelem úhrady jiného závazku. Z této částky dosud splatil 8 431,24 Kč. Žalobkyně neprokázala zda, jak a konkrétně na základě čeho, její předchůdkyně řádě zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o jeho příjmech a výdajích s výjimkou výpisů z běžného účtu žalovaného, ze kterého naopak vyplývá, že žalovaný navzdory údajům uvedeným v žádosti o úvěr nepochybně měl i závazky u jiných věřitelů (viz např. výše uvedená [právnická osoba]), z čehož plyne, že jeho výdaje a závazky dle všeho zkoumány nebyly vůbec, takže není zřejmé, z čeho konkrétně předchůdkyně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Předchůdkyně žalobkyně proto neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně, přičemž soud má za to, že se proces zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vztahuje i na případy tzv. refinancování jiných závazků klienta-spotřebitele, neboť se jedná o nový úvěr, pouze je jeho čerpání účelově určeno na úhradu jiného závazku, nikoliv vyplacením úvěru přímo klientovi, což nemá vliv na povahu závazku jako nového spotřebitelského úvěru. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 29 000 Kč, a to úhradou dřívějšího dluhu žalovaného u předchůdkyně žalobkyně, o kterou se tak žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť byla za něj plněno to, co měl plnit sám ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Na tuto částku žalovaný dosud uhradil jen 8 431,24 Kč, a proto žalobkyni nadále dluží 20 568,76 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 17. 5. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 18. 5. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 20 568,76 Kč s příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu ve výroku II. zamítl. 9. S ohledem na srovnatelný úspěch účastníků ve věci (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí soudu) nepřiznal soud náhradu nákladů řízení žádnému z nich ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.