31 C 248/2022-46 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 53 488,36 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 11. 8. 2019 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splatit spolu s poplatkem ve výši 28 079 Kč (součet kapitalizovaných úroků 8 577 Kč, odměny za zpracování a doručení 11 791 Kč a administrativního poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 7 711 Kč) prostřednictvím 18 měsíčních splátek po 3 505 Kč. Žalovaný dosud uhradil splátky v celkové výši 7 010 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 30. 1. 2023, ke kterému se nedostavil ani jeden z účastníků (žalobkyně se omluvila), a proto soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v jejich nepřítomnosti. 4. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 8. 2019, [číslo] předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 35 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím 18 měsíčních splátek po 3 505 Kč spolu s poplatkem ve výši 28 079 Kč. V zákaznické kartě ze dne 11. 8. 2019 žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako operátor výroby s čistým příjmem ve výši 17 107 Kč měsíčně a odhadovanými (rovněž nespecifikovanými) výdaji ve výši 8 000 Kč měsíčně a k tomu dalšími externími splátkami zápůjček ve výši 4 600 Kč. Přestože měly být dle zákaznické karty žalovaným doloženy výplatní pásky i pracovní smlouva, žalobkyně žádné nedoložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému sděleno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022. Dopisem ze dne 6. 6. 2022 (odeslaným dle podacího lístku dne 7. 6. 2022) zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Dle tabulky umoření uhradil dosud žalovaný na svůj dluh částku 7 010 Kč. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce dne 11. 8. 2019 poskytla žalovanému částku 35 000 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 7 010 Kč. Žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany její předchůdkyně. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následujících o. z., na jejímž základě žalovaný finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje (včetně závazků) žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného o tom, že jeho příjmy ze zaměstnání činí 17 107 Kč, které nebyly ničím doloženy. Obdobně předchůdkyně žalobkyně nijak nezkoumala pravidelné výdaje žalovaného ani neověřovala výši dalších závazků, spokojila se pouze s jeho prohlášením, že jeho odhadované výdaje činí 8 000 Kč měsíčně a další splátky 4 600 Kč, což opět nebylo ničím doloženo. (např. nájemní smlouvu, evidenční listem, SIPO, bankovními výpisy, lustracemi v registrech BRKI, NRKI apod.). Přitom všechny doklady k úvěruschopnosti je poskytovatel úvěru povinen uchovávat po dobu 5 let. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 35 000 Kč, ze které žalovaný vrátil částku 7 010 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 27 990 Kč žalovaný vzniklé bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. nevydal. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 3. 1. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 4. 1. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 27 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. rozsudku z výše uvedených důvodů zamítl. 10. Přestože měl žalovaný (po kapitalizaci celého předmětu řízení ke dni rozhodnutí, tj. včetně veškerého příslušenství) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.