31 C 41/2024-86 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 32 246,92 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 3. 1. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým limitem 30 000 Kč, podle které žalovaný vyčerpal částku 32 794 Kč s tím, že jsou v této sumě zahrnuty i vyúčtované poplatky. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr ve sjednaných splátkách ve výši 5 % měsíčně z čerpané výše úvěru, nejméně 500 Kč, což však řádně neučinil, neboť dosud uhradil jen 11 758 Kč. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela předchůdkyně žalobkyně z žádosti žalovaného, dle které činil jeho příjem 41 600 Kč a výdaje 15 000 Kč měsíčně, vycházela i z dalších dostupných bankovních i nebankovních registrů, nicméně se předchůdkyni žalobkyně nepodařilo k tomu dokumentaci dohledat.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu dne 19. 6. 2024, ze kterého se žalobkyně a její zástupce se omluvili, se bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Na základě úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 1. 2022 mimo jiné umožnila předchůdkyně žalobkyně žalovanému, se kterým téhož dne uzavřela i rámcovou smlouvu o bankovních produktech, čerpat revolvingový úvěr do limitu 30 000 Kč. Žalovaný podle výpisu z úvěrového účtu vyčerpal částku 31 920 Kč, na kterou dosud splatil částku 11 758 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně nepředložila žádné důkazy, takže nelze zda a případně jak byla tato povinnost ze strany předchůdkyně žalobkyně splněna. Obdobně není zřejmé, zda a jak byly zjišťovány další závazky žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně pro prodlení žalovaného od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 27. 6. 2023 a celý dluh zesplatnila ke dni 31. 7. 2023. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu pohledávek a potvrzením o přijetí úplaty byla s účinností ke dni , datum, postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, což dále potvrzuje i oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2023. Dopisem ze dne 11. 1. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. S ohledem na výše učiněná skutková zjištění, neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná další relevantní skutková zjištění. Žalobkyně, resp. její právní zástupce vzdala možnosti být ze strany soudu poučena k doplnění tvrzení a důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.4. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a poskytnutí částky 31 920 Kč žalovanému, nicméně neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže tvrzení žalobkyně o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nelez považovat za prokázané. Není tak zřejmé, z čeho konkrétně předchůdkyně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností poskytovatele úvěru dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Předchůdkyně žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, smluvní pokuty a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovaný vyčerpal částku 31 920 Kč, což lze považovat za bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného důvodu) ve stejné výši, ze kterého žalovaný vrátil pouze 11 758 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 20 162 Kč žalovanému nadále trvá bezdůvodné obohacení, které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 26. 5. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 27. 5. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 20 162 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl.7. Jelikož lze úspěch stran sporu po kapitalizaci celého předmětu řízení, včetně veškerého příslušenství ke dni rozhodnutí, považovat za srovnatelný, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.